Příběh/Hra

Za internátem

Věděl jsem, že je to hloupost a to hned, jakmile jsem se přestal bránit. Jenže co jiného dělat? Měl jsem se s ním rvát dokud by jeden z nás nezemřel? To asi ne. Za svůj krátký život jsem zabil už hodně lidí a dalšího mrtvýho jsem na svém kontě vážně nepotřeboval. Ze všech stran ke mě doléhaly myšlenky ostatních, ať už mířené jen na mě nebo ke všem. Proto jsem svou mysl obrnil jakousi zdí aby se ke mě nic nedoneslo. Ve chvíli co po mě lišák skočil, smířeně jsem čekal, až se mi jeho tesáky zaryjou do krku ale nic takového se nestalo. Najednou se tam přiřítila malá "dělová koule" a srazila lišáka stranou. Ten druhej prcek byl taky nějaký lišák ale jeho síla byla obdivuhodná.
Tak jako tak, to co následovalo nebylo pěkný. Damien byl naštvaný ale to co řekl bylo docela drsný. Proč bych měl zabíjet tyhle lidi? Zavrčel jsem a trhl sebou. Nejspíš bylo načase jít zase o dům dál. Tady pro mě není místo. Ačkoliv by bylo lepší zůstat jako vlk, změnil jsem se a podíval se po ostatních. "No tak díky za všechno, a mějte se tu. Nebojte, jen si jdu vzít batoh a zmizím." Takhle jsem se necítil moc jistě ale co jsem mohl dělat. Přitiskl jsem si ruku na bok a snažil se co nejrychleji zmizet. Byl jsem si vědom toho, že na sobě nemám tričko ale to nikomu nevadí. Podíval jsem se na své zápěstí a po chvilce přemýšlení, jsem ty hodiny co mi dal Nathaniel strhnul a pustil na zem.
Hold musím zase utíkat ale tentokrát nikde o pomoc žádat nebudu.

Za internátem

Chtěl odejít a já ho chápal, ale teď to bylo příliš riskantní. Pořád na tom byl hodně špatně, mohl kdykoliv zase upadnout do bezvědomí a to jsem nemohl dopustit. Strhl si hodinky z rukou a pustil je na zem. Doběhl jsem před něj, změnil se na člověka a povzdechl jsem si. "Nechoď pryč. Damien už tě nechá na pokoji... Jen potřeboval vědět, že stojíme při tobě a ne při něm." Řekl jsem v naději, že zůstane. "Navíc tě budou lovci ještě nějakou chvíli hledat..." Dodal jsem.

Za internátem

Nechtěli, nebo spíš Nathaniel nechtěl abych odešel ale copak to šlo? Nemohl jsem je rozhádat. Museli být jednotní, hlavně v téhle době. Frustrovaně jsem zavrčel a neochotně se zastavil, když se Nathaniel postavil přede mě. "Vy hlavně postřebujete být za jedno. On je naštvaný a vyjádřil se dost jasně. Pokud by pro vás lovci přišli, potřebujete každého. Takže já musím pryč." Obešel jsem ho a pokračoval dál k internátu. Když jsem byl pár metrů od Nathaniela, odhlédl jsem se na něj. "Lovci i vlci po mě půjdou vždycky, dokud někdo z nich nebude mít štěstí a nezabije mě."

Za internátem

Trochu jsem tuhle situaci nepochopil. Bylo mi jasné, že ten kluk chce odejít, protože ho před chvílí málem zabil ten lišák, ale proč ho můj brácha přemlouval? Takového jsem ho neznal. Na chvíli jsem zavřel oči a když jsem je otevřel, zhluboka jsem se nadechl. "Eh... Nathanieli?... Kde je tady záchod?" Zeptal jsem se bráchy a pomalu se vydal ke dveřím.

Za internátem

"To co Damien řekl není pravda. Známe se s ním dost dlouho a tohle řekl už hodněkrát. Nic si z toho nedělej, on by nám pomohl. Je to takový ten typ člověka co něco řekne, ale když jde do tuhého, vezme to zpět." Řekl jsem. "Navíc i kdyby nám nepomohl, máme místo něj tebe, takže jsme na tom vlastně úplně stejně." Dodal jsem, ale on se vydal zase blíž k internátu. "Lovci půjdou pořád po každém z nás a to, že se k tomu přidá ještě pár vlků nic neznamená. Zvládneme to..." Řekl jsem a pousmál se. Pak se mě zeptal Nathan na to kde je záchod. "Když vejdeš, tak napravo, úplně na konci chodby." Odpověděl jsem. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se ho, protože moc v pohodě nevypadal...

Za internátem → Internát, koupelna

Zrovna jsem procházel okolo Nathaniela a toho druhýho kluka, když se Nathaniel zeptal, jestli jsem v pohodě. "Jo, jsem v pohodě." Řekl jsem bez přemýšlení, protože pokud bych o té lži přemýšlel, prokoukl by to a pousmál jsem se. Když jsem se dostal dovnitř, rychle jsem doběhl do koupelny a zavřel za sebou. Hned jak jsem tohle udělal, jsem se začal dusit a zároveň jsem dostal záchvat kašle. Přešel jsem k umyvadlu, křečovitě jsem se chytl okrajů umyvadla a naklonil se nad něj. Po chvíli se na umyvadle objevila krev, což se nikdy před tím nestalo a já si uvědomil, že už tu asi dlouho nebudu...

Za internátem

Pár věcí co říkal dávalo smysl, to ano ale proč bych tu zůstával a zybtečně přitahoval riziko? Zavrtěl jsem hlavou a zastavil se, zády k Nathanielovi. Ten kluk, co mi zachránil život prošel kolem mě a ztratil se někde v budově. Chvilku jsem ještě mlčel než jsem se odhodlal něco dalšího říct. "Nemyslím si, že to zvládneme. Mají čím dál lepší zbraně a s vlky po boku nás najdou snadněji. Ostře sledují každou smečku, a větší skupinu protože vědí, že se dříve či později ukážu. Nebo najdou tohle místo a bude konec." Zamumlal jsem a sklopil pohled na svou ruku, kterou jsem si doteď tiskl na bok. Leskla se na ní lepkavá krev.. musel jsem si potrhat stehy a už ani obvaz nezadržoval prameny krve, vytékající z rány. "Blíží se válka..." Zašeptal jsem a klesl na kolena. Byl jsem unavený, třeštila mi hlava z toho všeho co se stalo a teď do toho ještě tohle.

Za internátem → Internát, před pokojem Damiena

Změnila jsem se zpátky na člověka, když Damien odešel a povzdechla jsem si. Bylo unavující jak se všichni hádali, ale nebylo to poprvé, co Damien něco takového udělal. Ještě k tomu chtěl Raiden odejít... Nathaniel měl pravdu ve všem co mu říkal, skoro. Třeba jako to, že to co Damien řekl, vezme, jakmile půjde do tuhého, zpět. Pak ten kluk, který očividně znal Nathaniela, takže to musel být jeho bratr, odešel. "Půjdu za Damienem, zkusím ho uklidnit." Řekla jsem, odešla k jeho pokoji a zaťukala. "Damiene, otevři, prosím." Řekla jsem.

Za internátem → Internát, ošetřovna → Pokoj Raidena → Chodba

Nathan řekl, že je v pohodě, ale mě to tak nepřišlo. Alexandra odešla hned po Nathanovi, aby uklidnila Damiena. Každopádně jsem se teď musel věnovat Raidenovi a ne tomu co se děje okolo.
"Oni možná mají lepší zbraně a my jsme v početní nevýhodě, ale myslím si, že máme stejnou šanci jako oni. Pokud sem přijdou, budeme dělat, že tu nejsi. Tohle je přece jenom škola, nikoho takového, jako jsi ty by jsme nepřijali." Řekl jsem mu to, co bych řekl jim, pokud by sem přišli. Když sklopil pohled na jeho ruku, udělal jsem to samé. Musel si potrhat stehy. Klesl na kolena, což nebylo moc dobře a tak jsem ho zvedl na nohy a podepíral ho, aby zase nespadl. "Pomůžu ti na ošetřovnu a napravím to..." Oznámil jsem mu a pomalu se i s ním rozešel ke dveřím. Když jsme se dostali dovnitř, odvedl jsem ho na ošetřovnu, kde jsem ho položil na lůžko a dal pryč obvaz. Nakonec jsem napravil potrhané stehy a znovu ránu obvázal. Došel jsem ven pro hodinky a zase se vrátil k Raidenovi. Chvíli jsem přemýšlel, zda mu je vrátit na ruku, když si je strhl, ale nakonec jsem mu je vrátil pro jistotu. Pak jsem ho vzal a odnesl do jednoho z pokojů a odešel, aby si mohl odpočinout...
Vydal jsem se ke koupelně, kde byl zrovna Nathan. Slyšel jsem jak kašle a moc se mi to nelíbilo. "Opravdu jsi v pořádku? Nezní to tak..." Řekl jsem mu skrz dveře.

Koupelna

Konečně jsem přestal kašlat krev, ale stále jsem se trochu dusil a vzhledem k tomu, jak dlouho už jsem se pořádně nenadechl, se mi podlomila pravá ruka, o kterou jsem se částečně opíral, ztratil jsem rovnováhu a spadl na zem. Ještě než se to stalo, jsem dokázal pustit vodu, která smyla krev a tak jsem byl aspoň trochu v klidu, že se Nath nic nedozví. V tu chvíli už Nathaniel stál za dveřmi a ptal se, zda jsem v pořádku, nebyl jsem mu ale schopný odpovědět a tak jsem se prostě jen opřel o zeď a v sedě čekal až vejde.

Chodba → Koupelna → Ošetřovna

Ani ne vteřinu potom, co jsem přišel ke dveřím, vše utichlo. Jediné co pak bylo slyšet, byla rána když Nathan nejspíš spadl na zem a potom jen to jak voda vytékala z kohoutku a mizela v umyvadle. "Nathane?" Zeptal jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkal. "Jdu dovnitř, dobře?" Zeptal jsem se, aby pak nenadával, že jsem mu tam vlezl a otevřel dveře. Nathan seděl na zemi, měl zavřené oči a zdálo se, že nedýchá nebo dýchat nemůže. Rychle jsem si k němu klekl, vzal ho za ruku a pokusil jsem se nahmatat tep. Nebylo to nic lehkého, protože byl jeho tep hodně slabý, ale povedlo se. "Nathane!" Řekl jsem naléhavě, ale nic. Vypnul jsem vodu, vzal Nathana a odnesl ho na ošetřovnu. Položil jsem ho na lůžko, vedle kterého byl dýchací přístroj, který jsem mu dal na nos a pusu a zapnul ho. "No tak Nathane, tohle mi nedělej." Řekl jsem zoufale, víc jsem mu pomoct nemohl, nevěděl jsem co mu je...

Můj pokoj

Možná jsem se zdál být zlý, špatný a nepříjemný, ale oni neviděli to co já. Mít v domě někoho, po kom jdou vlci, je jako mít tu vraha a on byl i vrah. Tedy ne že já bych nebyl, ale to co udělal on, je tak tisíckrát horší než to co jsem udělal já. Pak přišla Alexandra. "Jdi pryč! Nechci abys tu byla a dělala, že si na mé straně!" Řekl jsem, i přes to, že mě to mrzelo. Alexandra byla totiž jediná, co mi rozuměla a co chápala, jak se cítím.

Koupelna → Ošetřovna

Když jsem tam tak seděl a čekal, začaly se mi zavírat oči a já té únavě nedokázal dál odolávat a nakonec jsem se poddal temnotě. Nathaniela jsem moc dobře slyšel, jak otevřel dveře, vypnul vodu i jak na mě mluvil. Cítil jsem jeho dotyk, když se snažil nahmatat tep i když mě zvedal, aby mě mohl někam odnést. Někam mě položil a něco mi dal k puse a nosu. Chvíli se nic nedělo, ale pak... konečně jsem se mohl nadechnout. Ale nebylo to takové to z mrtvých vstání, trvalo dlouho, než jsem se po malých nadechnutí dostal k tomu normálnímu. Pootevřel jsem oči, ale byl jsem nucen zase je zavřít. Každopádně jsem si za tu chvilku všiml, že Nathaniel sedí vedle mě na židli a drží mě za ruku. Zkusil jsem pohnout rukou, ale nevyšlo to a tak jsem to zkusil znova a znova, až se to konečně povedlo a já tak slabě stiskl Nathovi ruku.

Ošetřovna

Dlouho se nic nedělo a už byla docela tma. Měl jsem strach a nevěděl jsem co dělat. Přitáhl jsem si tam tedy židli, sedl si a chytl Nathana za ruku. "Nathane prosím." Řekl jsem se slzami v očích a stiskl jeho ruku ještě víc. To že už dýchal lépe nic neznamenalo, pořád se to mohlo zhoršit.
Když už jsem pomalu usínal, zdálo se mi, že mě Nathan chytl za ruku. Podíval jsem se na něj a pak na svou ruku, kterou držela Nathanova... Pousmál jsem se, pustil jeho ruku a objal ho.

Ošetřovna → Pokoj Alex → Pokoj Raidena → Chodba

Večer jsem usnul na židli vedle Nathana, docela by mě zajímalo jak se mi to povedlo, ale vyspal jsem se dobře a to i přes to, že jsem měl zlý sen. Nathan očividně ještě spal a tak jsem se potichu vytratil a šel jsem se podívat na ostatní. Otevřel jsem opatrně dveře do pokoje, kde spala Alex, pak jsem je zase zavřel a vydal jsem se dál za Raidenem, který momentálně taky spal, ale ještě jsem pro jistotu zkontroloval jeho tep na mých hodinkách a pak šel zase o dům dál nebo spíš o pokoj. Za dveřmi, před kterými jsem právě byl, se nacházel Damienův pokoj. Chvíli jsem váhal, zda se tam vydat a nakonec jsem vzal za kliku, ale jakmile jsem se pokusil otevřít, dveře se zasekly...bylo zamčeno a tak jsem kliku pomalu pustil a zase se vydal zpátky do ošetřovny.

Ošetřovna

Usnul jsem docela pozdě, když už Nathaniel dávno spal a když jsem se probudil, on už tam nebyl. Nedalo se říct, že by mi bylo lépe, ale dýchat jsem jakž takž mohl. Vzal jsem tedy dýchací přístroj a sundal si ho z pusy a nosu a nechal jsem si ho pod pusou, kdyby náhodou...
Kromě toho, jak jsem si sundal z pusy přístroj, jsem se moc hýbat nemohl a navíc jsem byl neuvěřitelně unavený a tak jsem nic ani nezkoušel.

Pokoj Raidena

Vše, co se odehrálo od chvíle, kdy mě Nathaniel odvedl, no spíš odtáhl dovnitř, jsem měl tak nějak v mlze. Byl jsem unavený, protože jsem se moc nevyspal a do toho ta rána.. No, budu se z toho dostávat asi dlouho. Teď už jsem asi hodinu ležel na posteli a zíral do stropu. Nevím jak jsem se sem dostal a ani jak dlouho jsem spal. Navíc jsem musel přijít na to, co budu dělat. Pořád jsem měl za to, že tu nemůžu zůstat, protože bych zbytečně přitahoval riziko a způsoboval další rozbroje. Konečně jsem se odhodlal zvednout ale zjistil jsem, že jsem slabý. Byl jsem z toho zmatený, rána se hojila teď už dobře ale byl jsem schopný se zvednout jen do sedu? Zavrtěl jsem hlavou a střelil pohledem na ty zvláštní hodinky na mém zápěstí. No, můj tep byl o dost pomalejš než by měl být ale byo mi dobře, tedy až na tu slabost.
Nakonec jsem sebral veškerou sílu a zvedl se z postele. Necítil jsem se zrovna jistě ale chtěl jsem se osprchovat a vzít si na sebe čisté oblečení. Netrvalo dlouho a vrátil jsem se zpět do postele. Tentokrát jsem si ale jen sedl, musel jsem se dát dokupy. Obvaz jsem si ve sprše sundal, a teď jsem měl na sobě jen kalhoty. Tričko si vezmu pokud půjdu ven ale jinak není potřeba. Bude to znít namyšleně, ale moc dobře vím, že se nemusím za nic stydět. A stejně nikdo nepřijde tak co.

Můj pokoj → Město

Usnula jsem ihned jak jsem si lehla do postele. Musela jsem být opravdu vyčerpaná, protože bych jinak byla vzhůru ještě nejmíň půl hodiny. Během noci jsem se asi třikrát vzbudila, aniž bych věděla proč, žádný zlý sen se mi nezdál a nebyl tu nikdo, kdo by mě snad mohl vyrušit. Když jsem se vzbudila po čtvrté, už bylo ráno, naštěstí... Po chvíli jsem zaregistrovala, že někdo otevřel dveře, ale dělala jsem, že spím, potřebovala jsem si od všech odpočinout. Když ten někdo odešel, otevřela jsem okno a vylezla ven. Pak jsem ho opatrně zavřela, abych nezpůsobila moc hluku a odběhla pryč do města.

Můj pokoj

"Promiň mi to Alex." Zašeptal jsem, když Alex odešla a sedl jsem si na postel. Chvíli jsem nad tím vším přemýšlel, ale nakonec jsem si lehnul a pokusil se usnout. Nepovedlo se, usnul jsem až k ránu a spal asi čtyři hodiny, než jsem se vzbudil. Byl klid a to až moc velký, ale moc jsem se o to nezajímal. Vstal jsem z postele a jsem se ven z okna. Všiml jsem si, že Alexandra odběhla pryč, ale nešel jsem za ní. Nakonec jsem odemkl dveře, ale zůstal jsem tam.

Ošetřovna → Za internátem

Když už jsem si byl tak nějak vším jistější, sundal jsem si dýchací přístroj úplně a pomalu se zvedl z postele. Trochu se mi motala hlava, ale nijak moc mi to nevadilo. Přešel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Za internátem, mezi stromy někdo stál a tak jsem se rychle přesunul pryč z okna. Stál jsem momentálně po pravé straně. Opatrně jsem jedním okem nakoukl tam, kde ten někdo stál, ale už tam nebyl. Buď to byla halucinace nebo se ten týpek schoval, tedy pokud mě viděl... Otočil jsem se směrem do místnosti, kde stál muž v kapuci se slunečními brýlemi a šátkem přes pusu a nos. Musím uznat, že jsem se lekl a chtěl jsem o krok ustoupit, ale nebylo kam, za mnou byla stěna. Zbývalo tedy vzít si první věc jako zbraň, abych měl větší šanci, zakřičet o pomoc a přejít do útoku. Háček byl v tom... že okolo mě nebylo co vzít, takže jsem měl jen své pěsti. Pořád se mi motala hlava, což způsobilo, že jsem byl trochu nepřesný, takže měl výhodu ten muž. Jakmile jsem se vydal do útoku, muž jako by předvídal co udělám, ustoupil o krok a moje pěst jen tak proletěla vzduchem, nebyl jsem ani trochu blízko. Zkusil jsem to ještě párkrát, ale ani jednou to nevyšlo a tak jsem se nadechl, abych zakřičel Nathanielovo jméno, ale ten muž byl opět o krok napřed. Dal mi ruku na pusu a přitlačil mě ke zdi. Vzpíral jsem se, ale měl větší sílu než já. Až potom jsem si všiml dívky, co to tu prohledávala a nakonec odešla na chodbu a dalšího muže, co tu zůstal a hlídal. Pak ho muž, co mě držel zavolal k sobě a s jeho pomocí mi zalepil pusu lepící páskou, donutili mě vlézt na židli a přivázal mi ruce k nějaké tyči co byla přidělaná na dalších dvou, které trčely několik centimetrů pod stropem. Pak židli odendal. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedokázal jsem se vykroutit. "Jak ti je Nathane?" Zeptal se nakonec muž, který tomu očividně šéfoval, rozkázal tomu druhému ať mě hlídá a šel se porozhlédnout po místnosti. "Měl by si říct Nathanielovi, co ti je a že existuje lék." Řekl při prohledávání. Zamračil jsem se. Kdo jsi? Otec? Zeptal jsem se sám sebe. Dávalo by to smysl...předvídal co udělám. "Už asi víš, kdo jsem, že?" Zeptal se a sundal si šátek a brýle. Naštvaně jsem sebou trhl. Byl to můj otec... Při tom, jak jsem sebou trhl, se tyč pohla a mě došlo, že je to cesta pryč. Dívka se pak po chvíli vrátila. To jí nikdo neviděl? Pomyslel jsem si. "Klid Nathane, moc se nenamáhej, mohl by ses zabít a to už by pro mě potom nebyla zábava." Řekl potom, co si vyslechl to, co mu dívka chtěla říct. "Navíc sis to udělal sám." Dodal potom a něco dívce řekl. Ta kývla a zase někam odešla. "Víš co hledám?" Zeptal se, ale já nevěděl a tak jsem zavrtěl hlavou a on se spokojeně zašklebil. "Jsem rád, že to nevíš. Co ten vlk, kterýho zachránil asi dvakrát tvůj bratr a pak ty? Po tom klukovi jdou snad úplně všichni. Lovci dokonce začali spolupracovat s jeho rodinou, našlo se pár mrtvol...lidí a oni si myslí, že to udělal ten kluk. Mimo to jim to dohromady jde skvěle. Dřív nebo později sem příjdou a vy nebudete schopní se bránit... To ti to nevadí?" Zeptal se s úsměvem, já jsem zavrtěl hlavou, nevadilo mi to, každý máme něco a pak jsem se zamyslel. Jak mohl vědět, co mi je, že toho kluka Nath zachránil a další věci, když jsme se s ním od doby, co jsem se s ním porval, neviděli? Všechno bylo špatně, co měla tahle celá věc znamenat? Co tu hledali? Pak jsem si všiml injekce, co jí muž podával mému otci, který se vydal ke mě. Chytl jsem se tyče a škubal s ní, abych se dostal pryč, ale povedlo se mi to až když byl u mě. Odkopl jsem ho a tím jsem v podstatě povyskočil a konečně se mi podařilo urvat tyč, kterou jsem si nechal v rukou a rozeběhl jsem se ke dveřím, které byly pootevřené. Muž se mě pokusil zastavit, ale vyhl jsem se a když jsem byl už u dveří, zahodil jsem tyč a sundal si pásku z pusy, ruce jsem měl stále svázané... "Nath-" Křikl jsem, když jsem byl u dveří, ale zavřeli se a já do nich tvrdě narazil a spadl na zem. Když se otevřeli, stála v nich ta dívka. "Bylo to tak těžké?" Zeptala se a pak už jsem moc nevnímal. Pak až když zmizeli, jsem vstal a rozhlédl jsem se. Vše bylo na svém místě, jakoby se tady nic nestalo. Ruce už jsem svázané neměl, tyč byla na svém místě, vše bylo prostě na svém místě a nikdo mě buď neslyšel nebo to byl jen sen. Těžko říct, zda se mi to jen zdálo, nebo to byla skutečnost. Každopádně se to zdálo dost reálné. Pak jsem se vydal ven, za internát, kde jsem si sedl, opřel jsem se o zeď a pozoroval ptáky, kroužící po obloze. Nechtěl jsem se teď s nikým bavit, nevěděl jsem, jestli jsem se naprosto zbláznil nebo jsem mrtví.

Můj pokoj → Chodba → Ošetřovna → Za internátem

Unavovalo mě jen tak sedět a nic nedělat. Byl jsem zvyklý na volnost, ale díky zranění jsem byl dost omezen. Dřív jsem si často říkal, jak fajn by bylo se jít jen tak proběhnout beze strachu, že po mě někdo půjde. Tuhle možnost jsem předtím neměl a teď už vůbec ne. V celé budově bylo ticho, jen tu a tam se ozvaly nějaké neurčité zvuky. S povzdechem jsem se zhroutil na záda a zíral do stropu. Nevěděl jsem co dělat, nevěděl jsem jak jim pomoct. Pokud si pro mě někdo přijde, vydám se jim dobrovolně, protože nestojím o další krveprolití.
Prudce jsem se zvedl do sedu a ignoroval bolest vystřelující z rány. V podstatě jsem zadržoval dech aby nic nenarušilo to ticho. Jenže se nic nedělo. Najednou byl zase klid. Když jsem se po chvilce rozhodl, že jsem nejspíš jen přetažený, ozvalo se to znovu. Byl to jakýsi neurčitý zvuk, u něhož jsem si nebyl jistý, kdo nebo co ho vydává. Znělo to jako když se něco rozbíjí, nebo tak. Ač jsem se na to moc necítil, zvedl jsem se z postele a z pokoje zamířil za původcem toho rušení. Přidržoval jsem si bok, neboť rána nebyla ani zdaleka zahojená. Procházel jsem po chodbách a byl překvapený. Navzdory všemu co jsem slyšel, tu nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco stalo. Všechny věci byli na svém místě a na nikoho jsem nenarazil. Chtěl jsem to vzdát a vrátit se do pokoje, když se ke mně najednou dostal cizí pach. Nepatřil nikomu, s kým jsem se seznámil, což by ale znamenalo, že se sem dostal někdo neoprávněný. Z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení a moje mysl byla v lovecké pohotovosti. Sledoval jsem každý z pachů zvlášť, ale nikde nebyla žádná známka toho, kudy sem přišli a kudy odešli. Jako kdyby se dokázali nějak maskovat, či co. Ti vetřelci tu sahali na spoustu věcí, ale to nám k ničemu nebude. Nevím, proč přišli a ani co hledali. A jestli tu už nejsou, buď to našli, nebo se stáhli a vrátí se. Byl bych pro druhou možnost, měl bych pak šanci je zlikvidovat. Když jsem všechny pachy "roztřídil" tak jeden zůstal. Byl to ten, co mi zachránil život. Chytl jsem se jeho stopy, která mě vedla ven. Uvědomil jsem si, že mám na sobě jen kalhoty a že jsem bos, ale co se dá dělat. Musel jsem zjistit, co se tu stalo.

Za internátem

Celou tu věc, co se stala jsem si přehrával pořád a pořád dokola, ale čím víc jsem se snažil si vzpomenout na detaily, tím míň jsem si toho vybavoval. Obličeje jsem si z počátku pamatoval, ale stačila chvíle a v hlavě se mi to všechno pomíchalo. Věděl jsem jakž takž oblečení a možná i vlasy, ale obličeje? To opravdu ne.
Zvedal se vítr, začalo se zatahovat a ptáci začali létat níž. Bude pršet. Skvělá příležitost vyrazit zjistit, kde jsou lovci. Pomyslel jsem si, ale zůstal jsem sedět a až po pár minutách jsem si uvědomil, že je nedaleko ode mě Raiden. Podíval jsem se na něj. "Zdravím..." Řekl jsem a zase jsem se podíval na nebe. "Co ty tady?" Zeptal jsem se, ale tentokrát jsem se na něj nepodíval.

Za internátem

Jakmile jsem prošel dveřmi ven, otřel se o mě ledový vítr. Vypadalo to na jednu z těch silnějších bouřek, během kterých je spousta možností pro útok, ať už ze stran lidí, tak i ze stran vlků. Musím tedy během dnešní noci být ostražitější, než dříve. Možná bych měl v noci hlídkovat kolem budovy, bude to tak bezpečnější pro ostatní.
Po chvilce jsem narazil na toho lišáka. "Ehm.. ahoj.." Nejistě jsem se rozhlédl kolem a chvilku uvažoval, zda řeknu pravdu nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl pro první možnost. "Něco jsem zaslechl.." Těžko říct, jestli mi přizná že se tu něco stalo, nebo jestli bude lhát. Tak jako tak, uvidím. "Nevšiml sis tady něčeho podezřelého?"

Za internátem

Podle slov toho kluka se zdálo, že se to opravdu stalo a že nejsem blázen, ale nechtěl jsem mu nic říkat. "Eh..." Zamyslel jsem se jestli lhát nebo ne a snažil se aby to vypadalo, že přemýšlím nad odpovědí na jeho otázku. "Ne... nevšiml." Řekl jsem nakonec, ale tušil jsem, že mi to neprojde. Když tak prostě řeknu pravdu, co se dá dělat. Přeci jen mu bratr věří, tak se mu snad věřit dá, ne? Proč mu na tobě tak záleží? Pomyslel jsem si a měřil si ho pohledem. Nathaniel je sice přátelský a každému by pomáhal, ale ještě mu na nikom nezáleželo tolik jako na tomhle vlkovi.
"Mimochodem... ještě se neznáme. Já jsem Nathan Barnett." Představil jsem se.