Příběh/Hra

Můj pokoj

Téměř okamžitě jsem zamířil do koupelny, neboť mi byla docela zima. Když mi na kůži začali dopadat první horké kapky, napětí v těle se postupně uvolnilo a já se konečně uklidnil. Adrenalin z krve mi zmizel už dávno a zůstala jen únava. Opatrně jsem si omyl ránu a prohlédl jí. Vypadala už docela dobře, takže za pár dní už budu mít jen jizvu. Ještě že se mi rány hojí o něco lépe než obyčejným lidem. Vylezl jsem ze sprchy a osušil se. Oblékl jsem si jen čisté kalhoty a zamířil do postele.
Měl jsem co dělat, abych vydržel vzhůru, když jsem si lehl. Únava se projevila naplno ale ještě jsem nemohl spát. Našpicoval jsem uši a plně se soustředil. Pokud se o něčem začne Nathaniel s ostatními bavit, uslyším to.

Před internátem

Vážně nevím proč jsem se k tomuhle nechala překecat. Vždyť o nich věděli všechno a teď i kde se schovávají, tak proč jsem tam musela jít? Ohlédla jsem se na rodiče, kteří měli hrdost vepsanou ve tváři. Jistě, byla čest dostat takovýto úkol ale mě se to moc nezamlouvalo. Aby nikdo nepoznal, jak moc jsem nervózní, mávla jsem jim na rozloučenou a poté se vydala k budově. Déšť a vítr mi stěžovali chůzi ale co se dá dělat. Doběhla jsem k budově a zastavila se u hlavních dveří. Zaklepala jsem a čekala, jestli se někdo ukáže. Měla jsem vše předem připravené. Předstírat že jsem nová studentka a nevím co a jak. Sblížit se s nimi, získat více informací a poté předat informace povolaným osobám.

Společenská místnost -> Vchodové dveře

Seděl jsem na gauči a zíral do stěny přede mnou. Pak ale někdo zaklepal na vchodové dveře a tak jsem se zvedl a šel tam. Momentálně tu nebyla moc dobrá nálada a tak jsem doufal, že to není nikdo, kdo by náladu ještě zhoršil. Naštěstí jsem se po otevření dveří dozvěděl, že to byla dívka, která se sem nejspíš přihlásila jako studentka. "Vítej, pojď dovnitř..." Řekl jsem, usmál se a když prošla dovnitř, zavřel jsem za ní. "Ty jsi nová studentka, že?" Zeptal jsem se pro jistotu. "Copak jsi zač?" Zeptal jsem se s úsměvem.

Vchodové dveře

Netrvalo dlouho a někdo se ukázal. Okamžitě jsem nahodila úsměv. Musela jsem zapadnout hned, na další pokusy bych už totiž neměla čas. "Ahoj, a díky." Uculila jsem se a proklouzla kolem toho kluka dovnitř. Alespoň jsem se dostala z toho děště. "Ano, akorát mě rodiče přivezli dost pozdě, no a nikdo jiný pochopitelně venku nebyl, tak jsem usoudla, že bych měla jít sem." Pak se mě zeptal i na to, co jsem zač. Nenechala jsem se nijak rozhodit a v klidu jsem odpověděla. "Jak to myslíš? Jako že jsem třeba upír nebo ufoun?" Zasmála jsem se a rozhlédla se kolem. "No, je to tu pěkný, ale bude to celkem nezvyk být mimo domov." Zazubila jsem se. "Ehm.. omlouvám se. Jsem trochu hrr ale to se srovná až se rozkoukám. Jmenuji se Talia."

Vchodové dveře → Pokoj Talie

Jen jsem se usmíval a poslouchal jí, protože byla tak rychlá, že jsem to trochu nepobíral. Pak to vše ukončila tím, že se představila a já měl možnost promluvit. "Já jsem Nathaniel, těší mě. Snad se ti tu bude líbit, chovej se tu jako doma a jistě si zvykneš. Pojď za mnou, ukážu ti pokoj, kde budeš teď bydlet..." Řekl jsem, vydal se k pokoji a pak zapřemýšlel nad tím jak odpověděla na otázku, co je zač. "Ne, vážně... Co jsi zač?" Zeptal jsem se znovu, aby odpověděla seriózně. Pak jsme došli k jejímu pokoji. Otevřel jsem dveře, aby mohla vstoupit. "Zde je tvůj pokoj." Řekl jsem a pousmál se. "Až se zabydlíš, tak se tu můžeš porozhlédnout a seznámit se s ostatními, měli by být někde tady." Řekl jsem. "Nějaký dotazy?" Zeptal jsem se jí pro jistotu.

Můj pokoj → Společenská místnost

Nakonec jsem se po nějaké době, i přes to co se stalo, vydal do společenské místnosti, kde seděla jen Alexandra, což bylo dost podivné. "Ahoj..." Promluvil jsem po chvíli přemýšlení co udělám. "Promiň mi ten včerejšek, nechtěl jsem být zlý." Omluvil jsem se Alex a sedl si na křeslo nedaleko. "Jak se máš? A kde si to ráno byla?" Zeptal jsem se, abych byl v obraze a pousmál jsem se, abych zakryl své pocity, protože jsem se naprosto styděl za to, jaký jsem včera byl...

Vchodové dveře → Můj pokoj

Vypadal zmateně během doby, co jsem mluvila. Ale tím lépe. "Ráda tě poznávám, Nathanieli. Myslím že to tady bude fajn, změna je život, jak se říká." Zazubila jsem se. Dovedl mě k pokoji ale mezitím se znovu zeptal, co jsem zač. Stejně jako předtím, ani teď jsem se nenechala rozházet a s úsměvem jsem odpověděla. "Člověk přece.. nebo mi chceš říct, že ty snad člověk nejseš?" Musela jsem to uhrát na "hloupoučkou" holčičku. Poté jsem svou pozornost obrátila k pokoji. "Díky, je to tu hezký." Jo, klasický holčičí keci nom. "Asi zatím nic. Půjdu se osprchovat a převléknout. To mokré oblečení není moc příjemný." Uculila jsem se.

Pred Internátom
Samica geparda sa ticho behom blížila k budove internátu. Nebola si istá či našla to správne miesto, hoci jej inštinkty ju vytrvalo presviedčali o tom, že áno. Srsť mala na niektorých miestach zlepenú krvou, inde iba zablatenú. Nakoniec sa však znova premenila do svojej ľudskej podoby. Tmavé oblečenie bolo pokrčené, miestami zablatené či zlepené krvou, drobné rany mala na viacerých miestach rovnako ako v svojej zvieracej podobe. Cez plece mala prehodený čierny batoh, luk a tulec v ktorom mala uložené šípy. ,,Zrejme tu nie je nikto, čo?" skonštatovala ticho sama pre seba.

Pokoj Talie → Před internátem

Byl jsem rád, že se jí tu líbí. Odpovědí na to co je zač mi dokázala, že o naší existenci nemá ani tušení, což bylo z části dobře a z části ne. Došlo mi tedy, že budu muset otázku trochu přetvarovat, abych z ní dostal odpověď kterou chci. "Jistě že jsem člověk..." Nechal jsem jí prozatím ve lži a pousmál jsem se. "Dobře, tak já tě tu nechám o samotě..." Řekl jsem a vzhledem k tomu, že jsem si všiml oknem, že je před vchodem další dívka, šel jsem tam. "Ahoj, pojď dál." Pousmál jsem se, když jsem jí zval dovnitř. "Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se stále s úsměvem. Až teď jsem si jí pořádně prohlédl a všiml jsem si drobných ran. "Jsi v pořádku? Co se ti stalo?" Zeptal jsem se.

Společenská místnost

Jessica odletěla do mého pokoje, kde měla vyhrazené místo, kde mohla být, když bylo takové počasí jako teď. Pak přišel Damien, sedl si do křesla a já věděla, že váhá co dělat. "Ahoj." Pozdravila jsem ho nazpátek. "To je v pohodě, vím že si to nemyslel zle." Přijala jsem jeho omluvu s úsměvem. "Mám se dobře... V rámci možností. Byla jsem s kamarádkou." Odpověděla jsem stručně. "Měl by ses Raidenovi omluvit." Dodala jsem nakonec.

Pred Internátom
,,Leonarde D’Cruze, uprednostňujem však Lee," predstavila sa. ,,Iba pár škrabnutí, cestovať v zvieracej podobe nie je nejaká neuveriteľná zábava, hlavne nie na dlhšiu vzdialenosť," skonštatovala. ,,Raz som stretla niekoho kto trochu podozrivo pripomínal lovca, no našťastie som sa tomu vyhla. Eh, možno jedna hlbšia rana, ale nič čo by ma zabilo," dodala po chvíli.

Před internátem → Pokoj Lee

"Pěkné jméno... Rád tě poznávám Lee, já jsem Nathaniel." Pousmál jsem se a rozhlédl se. Stále dost pršelo a bouře sílila. "Co jsi zač? Ty už to umíš ovládat?" Zeptal jsem se a stále jsem si jí prohlížel. "To jsi udělala dobře, že jsi se vyhla, vyhýbej se všem pokud jsi zvíře. Ani lidi nás nemají moc v lásce." Poznamenal jsem a pousmál jsem se. "Pojď dovnitř, ukážu ti pokoj...tedy pokud tu chceš zůstat." Řekl jsem jí s úsměvem a pomalu se vydal k jejímu pokoji. "Tak... tohle je tvůj pokoj..." Řekl jsem, když jsem otevřel dveře jednoho z pokojů.

Můj pokoj → Centrum města → Internát, Pokoj Lee

Nějakou dobu jsem přemýšlel snad úplně nad vším, ale pak jsem se vzpamatoval a rozhodl se zajít do města. Už jsem hodně dlouho mimo...lidi. Pomyslel jsem si, začínalo mi tady z toho všeho hrabat. Zvedl jsem se tedy a podíval jsem se z okna. Bylo sice hnusné počasí, ale teď jsem opravdu potřeboval najít někoho, kdo o nadpřirozenu nic neví. Vytratil jsem se tedy z internátu zadním vchodem a vydal jsem se do centra města, kde byla spousta obchodů a kaváren, apod. Když jsem se tam dostal, narazil jsem na kavárnu, kde pracoval milý kluk. Moc jsem ho neznal, ale kdykoliv jsem tam byl, snažil se být co nejlepší v tom co dělá a jak se zdálo, ta práce ho bavila. Vlezl jsem tedy promočený dovnitř a sedl jsem si ke stolu nedaleko vchodu. Kluk přišel a zeptal se mě co chci. Objednal jsem si tedy nějaké to pití a pozval ho k sobě ke stolu, jelikož v kavárně žádný jiný zákazník nebyl. Chvíli jsme si povídali, ale nakonec byl nucený odejít od stolu kvůli šéfovi, ale i tak se mi podařilo získat si někoho na svou stranu, aspoň z části... Když jsem dopil, všiml jsem si balíčku vedle mě. Vzal jsem ho do ruky a přečetl cedulku na něm. Pro: Nathaniel Barnett Bylo napsáno na cedulce. Zamračil jsem se a dal jsem balíček na stůl. "Elliote! To jsi sem dal ty?" Zeptal jsem se kluka, co tam se mnou před tím seděl. "Ne... nevím kdo to tam dal..." Řekl a dál se věnoval šéfovi, který po něm něco chtěl. "Tak se měj..." Rozloučil jsem se a vydal se k internátu. Po cestě jsem přemýšlel o tom, že to otevřu, ale nakonec jsem se rozhodl to nechat na Nathanielovi. Nepřišlo mi správné to otevírat, když to patří jemu. Vrátil jsem se tedy na internát a zamířil za Nathanielem. Našel jsem ho u jednoho z pokojů. "Mám pro tebe balíček." Oznámil jsem mu a nejistě mu ho podal. Přišlo mi to divné, ale to jsem to tam měl nechat aby to pak Elliot vyhodil?

Společenská místnost → Pokoj Raidena

Moc se mi nelíbila představa, že bych se mu měl omlouvat, navíc mou omluvu jistě nepřijme, ale vzhledem k tomu, že to řekla Alexandra jsem to byl nucený udělat. Vždy bylo to co řekla správné, takže smůla. "Tak dobře, jdu za ním." Zvedl jsem se a šel k pokoji, který patřil Raidenovi. Zaťukal jsem na něj a až pak jsem začal přemýšlet co řeknu, takže mi chvíli trvalo, než jsem promluvil. "Eh... Ahoj, to jsem já... Damien. Chci se ti Raidene omluvit. To co jsem udělal byla chyba, která se už nikdy nestane... Vím že mi asi jen tak hned neodpustíš, ale chci aby si věděl, že mě to, co jsem udělal mrzí..." Snažil jsem se mu omluvit, ale neřekl bych, že mi to šlo...

Jej Izba (Izba Lee)
,,Trochu... musela som viac menej. Inak by som už zrejme bola nejaká krásna dekoratívna kostra," skonštatovala a zhodila si z pliec batoh, luk a tulec v ktorom mala šípy. Potom do izby vošiel ešte jeden chlapec a ona sa mierne zamračila keď podával Nathanielovi ako sa predstavil nejaký balíček. No neriešila to.

Pokoj Lee → Chodba → Škola, Chodba

Přišel Nathan a podal mi balíček -bylo vidět, jak je nejistý. Vzal jsem si ho od něj tedy a podíval jsem se na Lee. "Tak já tě tu teď nechám. V pokoji je i koupelna, tak se můžeš umýt... Až se tu trochu zabydlíš, můžeš přijít do společenské místnosti, měl by tam někdo být..." Řekl jsem s úsměvem a pak jsem poodešel mimo dveře jejího pokoje, abych mohl v klidu otevřít balíček. Když jsem tak udělal, vytáhl jsem nejdřív papír navrchu a přečetl si ho. Pak jsem se podíval co je v balíčku zabalené tak, aby se to nerozbilo. "Nathane, nechceš mi něco náhodou říct....?" Zeptal jsem se a podíval jsem se mu do očí. "Víš co? Půjdeme do školy, aby jsme měli soukromí." Řekl jsem nakonec a vydal se tam s Nathanem hned za mnou. Když jsme se ocitli ve škole, otočil jsem se na něj. "Už můžeš mluvit." Řekl jsem.

Pokoj Lee → Chodba → Škola, Chodba

Nechtěl jsem Nathaniela vyrušit ve výtání někoho nového, ale stalo se. Prohlédl jsem si dívku a pak se dál věnoval Nathanielovi. O kousek poodešel, aby to mohl v klidu rozbalit. Stál tak, že jsem neviděl co je uvnitř, ale moc se mi nelíbilo jak to zkoumá. Pak jsem se cítil jako bych udělal něco špatně, když se Nathaniel zeptal na otázku, jestli mu nechci něco říct. Co tam je? Pomyslel jsem si. Jak jsem měl vědět co mu chci říct, když jsem netušil co tam našel. Pak řekl, že půjdeme jinam a tak jsem za ním poslušně šel. Řekl bych, že jsem si z části uvědomoval, co je vlastně v balíčku, ale chtěl jsem věřit, že to není pravda. Když jsme došli do školy, řekl, že už můžu mluvit. "Co ti mám říct? Nevím co tam je..." Řekl jsem trochu naštvaně. Pak mi umožnil se podívat...byl tam dopis a pod ním injekce. Trochu mě to vyděsilo, protože bylo jasné, že byl v té kavárně někdo od otce a já si ho opět nevšiml. Věděl jsem, že už nic před Nathanielem neskryju a tak jsem začal mluvit. "Jistě si pamatuješ, jak jsem se s otcem porval... Stalo se to... že jsem začal mít následky a když jsem šel za doktorem, řekl, že mi moc času nezbývá a že na to lék není, minule se mi udělalo tak zle, že jsem málem... kdyby si mi nepomohl, už bych tu nebyl. To, co je v balíčku je nejspíš lék. Zjistil jsem totiž, že jsou dva. Jeden nechci a druhého se... bojím." Řekl jsem. "Nevím který to je." Dodal jsem a sklopil hlavu. Promiň mi, že jsem ti to neřekl..." Omluvil jsem se. "Abych tě ušetřil otázek... Lék, který nechci způsobí, že přijdu o své liščí já a ten druhý mému liščímu já umožní ovládat mě. Proto se toho bojím." Vysvětlil jsem.

Můj pokoj

Myslel jsem, že se dozvím něco důležitého ale ono ne. Akorát přišli nějaké dvě holky, jinak se nic jiného nedělo. Už jsem si říkal, že to zabalím a půjdu spát, když se ozvalo klepání na dveře. Nějakou dobu bylo ticho ale pak se konečně ozval. Byl to Damien. Poslechl jsem si jeho omluvu a až po nějaké době jsem se zvedl a šel otevřit dveře. "Tvou omluvu přijímám, takže už nemusíš mít výčitky. Prostě došlo k nedorozumění na obou stranách." Nic víc jsem mu k tomu neřekl, přeci jen jsem věděl, že má pravdu. Lovci přijdou a přivedou sebou vlky. Bude to drsná bitva a v tuhle chvíli bych sázel spíš na ně, než na nás. "Hele, když mě omluvíš, potřebuju se pořádně vyspat a myslím, že ty taky.." Zamumlal jsem.

Škola, Chodba

Podíval jsem se na injekci. Tekutina v ní byla světle fialová. Když jsem si vyslechl vše, co Nathan říkal, odložil jsem balíček na stolek vedle a objal ho, protože mi bylo jasné, jaké to pro něj musí být. Když nevíte, že umíráte jste v klidu, ale když to víte, máte strach, že bude příští den ten poslední. "Proč si mi to neřekl bráško?" Zeptal jsem se. Byl jsem rád, že to vím, ale kdy by mi to řekl, kdyby se ten balík ke mě nedostal?

Pokoj Raidena → Společenská místnost

Docela mě překvapilo, že otevřel aby mi mohl říct, že mou omluvu přijímá, ale co už? "Na obou stranách? Spíše jen na jedné, ale jak myslíš..." Řekl jsem a pousmál jsem se. Bylo jasné, že si je Raiden vědom toho, že budeme muset bojovat proti celé armádě vlků a lovců a že ho to nejspíš trápí stejně tak jako mě. "Jistě, tak zase někdy..." Řekl jsem a vydal se zpátky do společenské místnosti aby měl Raiden klid.

Můj pokoj → chodby

Počkal jsem, až Damien odejde a chtěl si zalézt zpět do pokoje. Navzdory tomu, že jsem byl vážně unavený a jediný myšlenky byly na spánek, rozmyslel jsem si to. Stále mě neopouštěl pocit, že se dnes v noci něco stane a proto jsem měl nutkání to tady ohlídat. Vylezl jsem tedy na chodbu a dveře do pokoje zavřel. Rozhlédl jsem se na obě strany abych věděl, zda tu náhodou někdo není. Po ujištění že jsem sám, jsem se v rychlosti změnil a vydal se hlídkovat po chodbách. Pokud bych narazil na někoho, kdo o nás neví, budu mu připadat jako obyčejný, trošku větší pes.

Můj pokoj

Když Nathaniel odešel, odložila jsem si věci na stolek a zamířila do koupelny. Potřebovala jsem se osprchovat a pak bych měla dát vědět rodičům. Aby věděli, že jsem v pořádku a že budu pracovat na získání informací. Což znamená, že jsem si dala jen rychlou sprchu a už v suchém oblečení se posadila na postel. Zapnula jsem mobil a překvapilo mě, že mám zmeškaný hovor. Vždyť jsme se domlouvali, že dám vědět první. Když jsem jim ale chtěla zavolat, nikdo to nebral. Bylo to divný, prootže v tomhle případě by měli mít mobil u sebe. Zavrtěla jsem hlavou a mobil odložila. Zahrabala jsem se do peřin a rozhodla se, si odpočinout. Zkusím jim dát vědět později.
Ve chvíli, kdy jsem už usínala, se ozvalo sborové vytí. Naskočila mi husí kůže a okamžitě jsem se zvedla do sedu. Proč jste mě sem poslali, mami?!

Škola, Chodba

Chvíli po tom co mě objal jsem se odtáhl...bylo mi to nepříjemné, vzhledem k tomu, že se choval přesně tak, jak jsem si myslel, že se chovat bude. Dál jsem jen zíral do země, dokud jsem neuslyšel vytí vlků. Podíval jsem se na Nathaniela a rozeběhl se k oknu, ze kterého bylo vidět na internát. Když jsem tam doběhl, viděl jsem osobu přibližující se blíž a blíž k ostatním, tedy k internátu. Pak jsem se chtěl podívat jak na tom jsou, ale uvnitř byla tma...buď zhasli nebo vlci vypnuli proud, což bylo více pravděpodobné.
Přemýšlel jsem jestli osoba ví i o mě a Nathanielovi a jestli i tady vypnuli elektřinu, neboť my byli po tmě od začátku, ale zkoušet jsem to nehodlal, ještě bych nás prozradil.
Když osoba vcházela dovnitř, všiml jsem si nějaké nejspíš elektrické zbraně, tedy něčeho nejspíš podobného tejzru a tak jsem se rozeběhl zase k Nathanielovi, abych ho zastavil v případě, že by jim chtěl jít pomoct...

Společenská místnost → Sklep

Překvapilo mě, že se mu šel Damien opravdu omluvit...asi jsem na něj opravdu měla nějaký vliv.
Když se vrátil, vypadla elektřina a bylo slyšet vytí. Ihned jsem se zvedla na nohy a přešla k Damienovi...
"Odvedu je do sklepa..." Řekla jsem mu a když jsem všechny sehnala... Tedy všechny kromě Raidena, Nathaniela a Nathana a tak Damien řekl, že zůstane a najde je. Vydala jsem se tedy se všemi do sklepa, který tu byl pro případ nouze jako byla tahle. Dalo se tam schovat, ale dlouho jsme tam zůstat nemohli... Když jsem za námi zamkla, bylo slyšet, jak se otevírají vchodové dveře a pak už bylo ticho. Jednou budeme muset vylézt...