Příběh/Hra

Společenská místnost

Bylo jasný že si Nathaniel není moc jistý co teď a jak se chovat. Cítil jsem jeho nervozitu, určitě měl obavy o jeho přátele. Asi by pro ně bylo lepší, kdybych odešel hned, jak na to budu mít dost síly. Nathaniel mi svými otázkami moc nepomáhal, ale co se dá dělat. "To týrání nebylo jediný čím mi mohl vyhrožovat a ubližovat." Zamumlal jsem. "Nepoznali, dokázal jsem to utajit, i když to nebylo moc snadný." Řekl, že je mu to líto, což bylo hezký, ale v podstatě na tom nezáleželo. Každá rodina má nějaký tajemství a ta moje.. "Pro mě to je stále současnost, dokud po mě nepřestanou pátrat nebo dokud mě nezabijou." I tak jsem se ale přestal trápit a ruku jsem nechal volně položenou na boku. "Kdybych vyšel s pravdou ven, byl bych zklamáním celé rodiny a beztak by mi nikdo nevěřil. Ne potom, co jsem provedl."

Společenská místnost

Nechal jsem ho mluvit, neřekl jsem nic dokud to vše nedořekl, protože jsem se potřeboval uklidnit, přestat myslet na mé přátele a začít myslet na Raidena. "Ať už tě rodina má nebo nemá ráda, tady na tom nezáleží a nezáleží ani na tom zda po tobě jdou lovci nebo dlaci. Pomůžeme ti, jak nejlépe to půjde, i kdyby jsme měli zemřít. A navíc tady tě nejspíš nikdo hledat nebude." Řekl jsem a pousmál jsem se. Byl jsem rád, že si přestal ubližovat, jinak bych ho musel asi svázat. "Alexandra má orla, který neustále hlídá okolí školy. Kdyby se sem náhodou někdo vydal tě zabít, budeme o tom vědět dřív než se sem ten někdo vůbec vydá." Řekl jsem a pousmál jsem se. "Jak dlouho se chceš zdržet? Budu rád když tu zůstaneš déle." Zeptal jsem se.

Společenská místnost

Vyslechl si vše, co jsem řekl a pak ještě chvíli mlčel. Nejspíš si to urovnával v hlavě. To co mi říkal se hezky poslouchalo, to sice jo ale proč by riskovali pro vraha? Kdyby mě udali, smečka by je měla v úctě a určitě by jim za mě něco dali. Díky tomu co řekl, jsem věděl, že mu mohu věřit. Orel byl sice fajn ale i vlci mají své triky. Navíc, nemusí přijít vlk, klidně si pro mě může přijít člověk, který slouží vlčí smečce. Ale nebudeme předbíhat. Uvidíme jak to všechno dopadne. "No, pár dní tu musím zůstat abych se vzpamatoval a pak se uvidí. Nejlepší by bylo, kdybych šel dál a od území smečky se vzdálil ještě víc ale nevím to jistě. Uvidíme jak to bude." Zkusil jsem se znovu zvednout do sedu ale předtím jsem se asi moc unavil, takže jsem těch marných pokusů nechal a zůstal ležet. Nerad jsem byl takhle bezmocný ale v tuhle chvíli jsem mohl být trochu sobecný a odpočívat, nebo snad ne? "Co jste vlastně zač? Nejste všichni vlci.. to je cítit hned ze začátku." Rád bych věděl, kam jsem se to vlastně dostal.

Společenská místnost

Popravdě jsem ho začínal mít rád a tak mě moc nepotěšilo, že chce zase co nejdřív odejít, ale nemohl jsem ho tu držet. Zdálo se, že mi věří, což byl dost dobrý začátek, který jsem potřeboval. Nechtěl jsem mít na krku někoho, kdo mi nedůvěřuje. Bylo mi jasné, že je jeho rodina dost mocná a mohl by pro ně pracovat snad úplně každý, ale na tom teď nezáleželo. "Jak chceš." Řekl jsem na to jak dlouho tu chtěl zůstat a pousmál jsem se. "Já jsem vlkodlak, Damien je liškodlak a Alexandra je kočkodlak." Odpověděl jsem mu na jeho otázku. "Všichny patříme mezi alfy." Řekl jsem a pousmál jsem se. Pokusil se zvednout, ale nevyšlo mu to. "Měl by jsi zůstat ležet." Poznamenal jsem.

Společenská místnost

Díval jsem na mě takovým zvláštním pohledem, snad jako kdyby.. no já nevím. Jako kdyby nechtěl, abych odešel. Takže jeden vlkodlak, liškodlak i kočkodlak. To docela šlo. No, to že patří všechni mezi alfy už moc ne. Kdyby se nějak vyhrotila situace, nezáleželo by na rase ale na tom, kdo má větší sílu. Jediné o co se můžu pokusit, je nenechat se ničím vyprovokovat. "Já vím, jen jsem chtěl zkusit, kolik mám síly." Zamumlal jsem a usmál se. Uvelebil jsem se trochu pohodlněji, protože se mi začali zavírat oči. Šlo ale spíše o bezvědomí než o spánek. Chtěl jsem se Nathaniela ještě na něco zeptat ale vykouřilo se mi to z hlavy. Bylo to, jako když loutce ustřihnete vodící provázky. Prostě jsem najednou neměl sílu se pohnout natož promluvit či nějak reagovat. Moje tělo toho mělo už dost a já to jaksi zazdil. Ještě jsem po Nathanielovi střelil pohledem než se mi hlava svezla na stranu a já ztratil vědomí.

Za internátem

Alexandra zavolala Jessicu a ta po chvíli přiletěla. "Jaktože tě slyší?" Zeptal jsem se. Vždyť to Alex řekla normálním hlasem, to by neslyšel nikdo. Pak řekla, že je nejspíš vše v pohodě. "To se ještě uvidí. Jestli sem ten Raiden, nebo jak se jmenuje, přivedl lovce, tak přísahám, že je nechám aby si ho odvedli. Nepotřebujeme aby zjistili, co jsme zač." Řekl jsem a díval jsem se na Alex, která právě hladila Jess. "Momentálně je klid, ale co když sem přijdou?" Zeptal jsem se. Nic jsem proti tomu klukovi neměl, ale pokud jeho pobyt tady ohrozí ostatní, budu nucet vykopnout ho na ulici...

Společenská místnost → Ošetřovna → Společenská místnost → Za internátem

Došlo mi, že se mu asi to, že jsme alfy, líbit nebude a že s tím budou problémy, ale co se dá dělat. Vzhledem k tomu, že jsem vedl vlkodlaky na téhle škole já, nemuselo by to být tak těžké. Pak se mu začali zavírat oči. Že by konečně upadal do bezvědomí? Na jednu stranu to moc dobrý nebylo, protože se mu mohlo kdykoliv zastavit srdce, ale aspoň by si odpočinul. Pak opravdu usnul a já teď neměl jak kontrolovat, co se s ním děje. Pak mi ale došlo, že mám v ošetřovně hodinky, které kontrolují tep a jsou napojené na ty moje. Došel jsem tedy pro ně, dal je Raidenovi na ruku a zapnul je. Ihned začli ukazovat tep a mě se na hodinkách jeho tep taky ukázal, díky čemuž jsem mohl odejít a při tom ho pořád kontrolovat. Pak jsem se vydal za internát za Alex a Damienem.

Za internátem

"Nevím." Odpověděla jsem na Damienovu otázku a pousmála jsem se. "To je sice pravda, ale nesmíš být tak zlý Damiene, říkal že je navedl na falešnou stopu, což je dost chytré, normálně by byli dlaci schopní přijít i s nimi." Řekla jsem a krátce jsem se na něj podívala. "Taky se mi moc nelíbí, že je tu to riziko, ale musíš uznat, že jsme sem tohle riziko vodili i my a nikdo o nás takhle nepochyboval. Věřili jsme si a tak by jsme měli věřit i jemu... prozatím." Řekla jsem. "Kdyby přišli, budeme prostě dělat, že tu není, nebo tak něco." Odpověděla jsem mu a pak přišel Nathaniel. "Tak co?" Zeptala jsem se ho na Raidena.

Za internátem

Došel jsem tam a Alexandra se zeptala, jak to šlo. "Právě spí. Myslím si že mu můžeme věřit. Je to fajn kluk, co si prošel peklem. A o lovce se postaral, takže by to mělo být v pohodě." Řekl jsem. Podrobnosti o něm jsem si radši nechal pro sebe. "Co Jessica? Jak to vypadá?" Zeptal jsem se, abych změnil téma. Rozhlédl jsem se po okolí. Takový klid, nikde žádný lovec, ale stačí se jen proběhnout a hned narazíte na pět táborů. Škoda. Chtěl bych být na místě, kam se lovec bojí vydat a proto tam žádný není. To by to místo ale muselo existovat. Málem bych zapomněl, že měl přijít brácha... Proč už tu není? Zeptal jsem se sám sebe v mysli.

Za internátem

Nic jsem Alexandře, na to co řekla, neřekl ani jsem nechtěl a kdyby jo, stejně by mi to překazil Nathaniel, který zrovna přišel. Jeho odpověď byla až moc stručná, něco tajil. "Ať už skrýváš cokoliv, doufám že k tomu máš dost dobrý důvod." Řekl jsem a podíval jsem se mu do očí. "Jessica byla v klidu, takže nic. Nic zvláštního se neděje, ale to že sem lovci přijdou je pořád možné, to si doufám uvědomuješ. Ten kluk nás může zničit." Řekl jsem. "Kde jsou vůbec ostatní? Už je čas aby sem přijeli. Poznamenal jsem. Měli by tu už být. Sice měli hodně času na to aby sem přišli, ale to většinou přijeli hned první den.

Za internátem

Damienovi došlo, že jim neříkám úplně vše a jistě na tom byla stejně i Alexandra, ale respektovali to, že to nechci říct. Stejně jako vždy. Už kdysi jsme se domluvili že tohle budeme respektovat... Pak Damien řekl, že je vše v klidu a Jessica nic divného nenašla, což mě potěšilo, protože to znamenalo, že sem lovci nepřijdou, ale Damien musel říct něco, co dokázalo naštvat. Že prý můžou stále přijít. "Proč mu sakra tolik nevěříš? Já to chápu, může nás ohrozit, ale to neznamená že musíš být takový. Víš co? Pokud máš takové obavy, půjdu se podívat, zda sem míří nebo ne, aby si už konečně přestal stresovat..." Řekl jsem naštvaně, změnil jsem se ve vlka a zavrčel na něj.

Les → Za internátem

Konečně jsem se dostal do toho města, už si ani nevzpomínám na název. Bylo ještě hodně brzo a tak jsem se rozhodl porozhlédnout. Věděl jsem kde škola je, ale nechtělo se mi k ní jít městem, bylo tam příliš lidí a navíc se mi momentálně liščí podoba zamlouvala víc. Sešel jsem tedy z cesty a šel hlouběji do lesa, kde jsem se přeměnil, tedy samozřejmě potom co jsem zkontroloval zda se někdo nedívá. Pak jsem se ve své liščí podobě vydal prozkoumat les. Strávil jsem tolik času mapování a zjišťování kde jsou lovci, kde mají jaké pasti, apod., že mi nedošlo, že už mám být ve škole. Sakra! Pomyslel jsem si a rozeběhl jsem se ke škole. Zajímavé bylo, že jsem po cestě nepotkal žádné lovce, jen jsem narazil na falešnou stopu, po které, podle pachu, šli někdy předtím lovci, ale teď už tu nikdo nebyl. Doběhl jsem k internátu, poznal jsem to podle fotek, co mi poslal bratr a všiml jsem si tři lidí, mezi kterými byl i bratr. Chvíli jsem je poslouchal a pozoroval z křoví nedaleko, ale pak se Nathaniel naštval, přeměnil se a chtěl odejít. Pohl jsem se tedy, čímž jsem zatřásl křovím a zacouval kousek do lesa a schoval se aby mě neviděl.

Společenská místnost → Za internátem

Přišlo mi to jako pár minut, než jsem se znovu probral. Zavrčel jsem a cukl rukou, protože jsem cítil pro mě neznámou tíhu na zápěstí. Následně jsem se ale uklidnil, protože to byli jen nějaké hodinky, na kterých se ukazoval můj tep. Trochu jsem si oddechl. Přeci jen, když jsem Nathanielovi prozradil kdo jsem a on to třeba z povinnosti řekne ostatním.. no je možný že si tím ppodepíšu rozsudek smrti. Ale i tak jsem byl plně odhodlaný říct pravdu všem. Věděl jsem že to bude bolet ale změnil jsem se. Bodlo mě v ráně a já vyjekl. I tak jsem to ale ustál a udržel se na nohou. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak to ucítil. Nevím jak to popsat ale bylo to něco jako nepatrná změna v ovzduší. Věděl jsem, že se někdo změnil. Napřímil jsem se a zavětřil. Ačkoliv jsem se tu nevyznal, moc dobře jsem věděl, kudy ven. Když jsem trochu nejistým krokem vyběhl ven, snažil jsem se zjistit, co se mohlo stát. Došlo mi, že Damien byl asi nějaký jedovatý, co se týče mě, takže tím Nathaniela naštval. Přeběhl jsem k nim a postavil se mezi ty dva.

Za internátem

Nathaniel se naštval, což se mi trochu líbilo, ale pak se změnil a zavrčel na mě. Tak to ne! Pomyslel jsem si. "Protože vím, jaký lidi jsou! Kdybych mu věřil vše co řekne, mohlo by nás to stát život a lovci nejsou úplně blbý." Řekl jsem, pak tam přišel Raiden a postavil se mezi nás. Změnil jsem se a vycenil jsem na něj zuby. Sice jsem byl o něco menší než Nathaniel, možná o něco víc, ale to neznamenalo, že jsem prohrál. Jdi mi z cesty! Poslal jsem mu a připravil jsem se zaútočit. Buď uhne nebo půjdu skrz něj. Svým způsobem je to jedno.

Za internátem

Kluci už se zase chtěli rvát a já nevěděla za koho se mám postavit. Nathaniel měl sice pravdu... ten kluk za nic nemohl, ale Damien to svým způsobem myslel taky dobře. Pak tam přišel Raiden, který tomu moc nepomáhal a ještě k tomu byl zraněný. Kdyby se tedy začli rvát, mohli by se mu něco stát.
Jako člověk jsem byla poměrně k ničemu, když by se začali rvát, ale jako kočka jsem měla větší šanci. Změnila jsem se tedy a stejně jako Damien jsem se připravila na nejhorší. Nechte toho! Křikla jsem na ně.

Za internátem

Kdybych byl člověk, začal bych se v tuhle chvíli asi smát. Damien se změnil ale v porovnání s vlkem byl prťavej. Vycenil na mě zuby, z čehož jsem si vůbec nic nedělal. Může zaútočit ale nijak vážný zranění mi způsobit nemůže. Tedy snad. Řekl bych že středem vašeho konfliktu jsem já, takže zůstanu tady. Přikrčil jsem se a naježil se. Alexandra se také změnila, což mě docela překvapilo ale nevadí. Byl jsem rozhodnutý říct pravdu. Chcete vědět co vám Nathaniel neřekl?! Jsem synem Alfy Lucase Torrela a zabil jsem svého bratra. Očekával jsem jen jedinnou reakci. Věděl jsem, že Damien to nevezme a bude se mě snažit zabít nebo vyhnat. U Alexandry jsem si nebyl jistý. Krátce jsem střelil pohledem na Nathaniela ale pak se znovu obrátil k Damienovi.

Za internátem

Bylo mi jasné, že si Raiden myslí, že mu nemůžu nic udělat, protože jsem o dost menší, ale pletl se. Nezáleží na tom jak jste velcí. Pokud víte jak, může se malý vzrůst změnit na výhodu... Pak Raiden řekl, že je synem alfy Lucase Torrela a že zabil svého bratra. Vražedně jsem se podíval na Nathaniela. Jak jsi nám mohl zatajit něco tak podstatnýho, jako je to, že je to zločinec a že si zaslouží akorát tak chcípnout?! Zeptal jsem se naštvaně a pak jsem Raidenovi vystartoval po krku. Nechci tu mít někoho, kvůli komu po nás půjdou dlaci.

Za internátem

Damienova reakce byla přesně taková, jakou jsem očekával. Co jsem ale nečekal bylo to, že mi skočí po krku. Naštěstí jsem měl dobrý rekace, takže jsem se včas uhnul. Zavrčel jsem a ohnal se po Damienovi. Měl jsem dobrý důvod to udělat! Nikdo neposlouchal, nikdo neví všechno! Umíte jen odsuzovat aniž by jste si poslechli i mou verzi! Nebyl jsem naštvaný, věděl jsem že se musím krotit, protože kdybych chtěl, mohl bych mu prokousnout krk. Ale to nešlo. Dostal jsem se sem abych utekl od smečky, a abych mohl začít znovu jenže to nikde nepůjde. Nepůjde to dokud po mě nepřestanou pátrat.. což se asi nestane. Vždycky budu zločinec a vrah vůdce, jenže Mark si to zasloužil. Po tom všem co mi udělal.. musel zemřít.
Přestal jsem útočit a bránit se. Zůstal jsem stát na místě a hrdě se napřímil. Pokud po tom tolik toužíš, tak prosím. Zabij mě, když ti to udělá radost.

Za internátem

Tohle bylo divný. Nikdo jsi mě nevšiml i přes to, že jsem na sebe jasně upozornil. Místo toho se začali měnit, přišel tam nějaký další kluk a pak ten liškodlak zaútočil. Přestával jsem se schovávat, ale stále jsem byl tak, aby mě hned nezpozorovali. Kdyby tu byl lovec, ani by ho neviděli. Pomyslel jsem si. Dokud je situace téměř v pohodě, nebudu na sebe upozorňovat.
Ten černý vlk se z nějakého důvodu prostě přestal bránit. Trochu mě to překvapilo. O něco jsem se přiblížil a připravil jsem se vyběhnout...

Za internátem

Stihl se mi uhnout a ohnal se po mně. Nikoho nezajímá tvá verze. Jsi vrah a zrádce, už máš být mrtví! Já jsem prostě nebyl jako Nathaniel, neviděl jsem na něm už nic dobrého, byl to prostě jen dlak co zabil někoho ze své rodiny. Je pravda, že jsem taky někoho zabil, ale nebyl z mé rodiny a hlavně to nebyl jiný dlak. Pak přestal útočit a bránit se a hrdě se napřímil. Řekl ať ho klidně zabiju, jestli chci.
S radostí. Řekl jsem a kdybych zrovna nebyl liška, ještě bych se usmál. Pak jsem vycenil zuby a zaútočil jsem.

Za internátem

To co jsem právě sledoval se mi vůbec nelíbilo. Ten liškodlak se na něj vrhl a ještě k tomu řekl, že ho s radostí zabije. Chápal jsem proč to dělá, ale mohl si aspoň vyslechnout jeho verzi, ne? Rychle jsem zapřemýšlel, ještě než zaútočil... Kdyby chtěl brácha liškodlaka zastavit, musel by zareagovat hodně rychle a já věděl že by to zvládl, ale musel by ještě oběhnout černého vlka, než by se dostal k lišce a neměl by dost síly na to aby ho odstrčil. Ta dívka byla taky připravená, ale byla menší než lišák, což by znamenalo, že by jí mohl ublížit a to by nebylo moc hezký a tak to zbylo na mě. Byl jsem sice o něco dál, než oba dva, ale byl jsem dost rychlí na to, abych se tam dostal včas a navíc jsem byl přímo napravo od nich. Rozeběhl jsem se tedy k nim a těsně před tím, než se stihl zahryznout do jeho krku jsem do něj vrazil a srazil jsem ho na zem dál od vlka.

Za internátem

Stála jsem tam a nevěděla jsem co mám dělat. Raiden řekl, že je z rodiny Torrelů a že zabil svého bratra, což mě docela překvapilo a já nevěděla co dělat. Brali ho jako zrádce a zločince, ale Nathaniel ho viděl v jiném světle a já nevěděla co si myslet. Nechtěla jsem ho soudit a ani jsem to nedělala, jenže nás to, že tu byl, ohrozilo ještě víc. Pak se trochu porvali. Chtěla jsem je odtrhnout, ale přestali a tak jsem se zase uklidnila. Pak se Raiden hrdě napřímil a já věděla, že bude zle. Řekl že ho může klidně zabít a myslím si, že všichni věděli co se stane. NE! Křikla jsem na Damiena ještě než mu vystartoval po krku, ale bylo to k ničemu. Už jsem startovala, ale nějaký černostříbrný lišák byl rychlejší a srazil Damiena na zem. Trochu mě to překvapilo. Byl rychlý... Kde se tu vzal a hlavně kdo to je? Zeptala jsem se sama sebe.

Za internátem

Damien se nakonec taky změnil a ještě k tomu tam přišel Raiden. Až tak by mi to nevadilo, ale postavil se mezi nás. Nakonec se změnil i on a Alexandra. Když začal mluvit, měl jsem chuť skočit mu do řeči, ale nemohl jsem. Pokud to chce říct, ať to řekne a taky že řekl. Damien hned zaútočil, ale Raiden to zvládl. Kdyby sis poslechl jeho verzi, pochopil by si Damiene! Odpověděl jsem mu na jeho otázku, proč jsem jim zatajil, že je to Torren a pak se Raiden přestal bránit a napřímil se. Nedělej to, prosím, zabije tě. Poslal jsem tentokrát jen Raidenovi starostlivě a připravil jsem se vyběhnout. Jakmile Damien zaútočil, chtěl jsem vystartovat, ale včas jsem si všiml bratříčka a tak jsem tam jen stál. Doufám že to stihneš. Pomyslel jsem si, ale bylo mi jasné, že jo, protože jsem ještě nikoho rychlejšího neviděl. Troufal bych si říct, že by předběhl i geparda. Povedlo se, smetl Damiena pryč, jako by to nebylo nic těžkého a mě se ulevilo. Musím ale přiznat, že mi Damiena bylo trochu líto, jak po něm všichni šli...

Za internátem → Internát, můj pokoj

Byl jsem tak blízko a pak se to všechno změnilo. Už bych ho zabil a měli by jsme klid, ale připletl se do toho někdo další. Když jsem zaútočil, nějaký černostříbrný lišák do mě vrazil a smetl mě dál od Raidena. Byla to docela pecka, všechno ve mě se otřáslo, až se mi před očima začalo vše houpat. Zavrtěl jsem hlavou, abych se z toho lépe vzpamatoval a když jsem se na všechny podíval, zjistil jsem, že jsem ten špatný já, což jsem nechápal, protože ten vrah tu byl Raiden. Změnil jsem se tedy zpět. "Chcete tu mít vraha? Fajn, ale až sem přijdou všechny nás zabít nebo až se vás pokusí zabít on, nepočítejte s tím, že vám pomůžu." Řekl jsem naštvaně, odešel do svého pokoje a zamknul za sebou dveře.

Za internátem

Podle toho jak zavrtěl hlavou, jsem poznal, že můj plán vyšel, i přes to, že jsem nepočítal s tím, že to bude až taková rána. Aby jste si nemysleli, že vydržím víc než on, i mnou to dost hnulo, když jsem do něj narazil. Zamotala se mi hlava, ale ustál jsem to a vzpamatoval se. Když potom kluk naštvaně odešel, změnil jsem se zpátky v člověka. "Zdravím." Řekl jsem a usmál jsem se, ale udělalo se mi zle. Věděl jsem, že se brzo dostaví následky mého zranění z minulosti. I tak jsem se ale snažil tvářit, že se nic neděje...kdybych se viděl asi bych řekl že mi to nejde, protože mi to nikdy moc nešlo, ale co jsem měl dělat? Nechtěl jsem to Nathanielovi ještě říkat, protože by se na mě už nedíval tak jako se na mě dívá teď. Snažil by se sehnat pomoc, která není a pak je tu to sklamání v očích, které by měl a které říká: "Nechci o tebe přijít." a čím déle bych tu byl, tím víc by mě ten pohled ničil... To jsem prostě nemohl dopustit. Byl jsem ochotný někomu to říct, komukoliv, jen ne Nathanielovi.