Příběh/Hra

Škola, Chodba

Nathan se odtáhl. Chtěl jsem se ho ještě na něco zeptat, ale vytí vlků mě zastavilo. Nathan pak odběhl k oknu, zatímco já stál na místě a byl naprosto mimo, dokud mi nedošlo co se děje. To už bylo ale pozdě, protože když jsem se rozhodl jít pryč, Nathan mě zastavil. "Musíme jim pomoct." Řekl jsem naléhavě, když mě nepustí, budu muset být hrubý...

Chodby

Potuloval jsem se po budově jen pár hodin, když se zvrtlo všechno co mohlo. To že vypadla elektřina by ještě šlo ale přítomnost vlků ne. Našli mě ale jak sakra?! Svedl jsem je na falešnou stopu, chytli se jí a odešli po ní. Mělo to snad co dělat s těmi lidmi, které jsem cítil v lese? Znamenalo to, že jsem se nehonil za přeludy ale teď bylo důležitější ochránit ostatní. Nesměli zaplatit za to, co jsem udělal. Rozběhl jsem se spletí chodeb dolů, schody jsem seběhl během pár vteřin. Smykem jsem zastavil, když vchodovými dvěřmi prošel nějaký neznámí muž. Poznával jsem vytí některých vlků, neboť byli z mé rodné smečky, tohohle muže jsem ale neznal. Bylo tedy možné že on sem přišel pro někoho jiného, zatímco vlci se přidali a přišli si pro mě. Zbraň v rukou toho muže hrozivě zaprskala a objevil se maličký elektrický výboj. Okamžitě jsem věděl, že dostat tímhle, svinsky by to bolelo. Sklopil jsem uši a vycenil tesáky. Nemohl jsem dovolit aby se dostal dál, musel jsem ho zastavit. Podaří se mi ale zastavil vlčí smečku? To se každopádě brzy dozvím.

Můj pokoj → sklep

Nedlouho poté, co se ozvalo první vytí, se u mě ukázala nějaká holka. Zřejmě patřila k té partě zvířat, či jak to říct. Ještě předtím než mě odvedla, stihla jsem si vzít své věci. Mobil jsem nechávala zapnutý a doufala, že mi dají vědět o tom, co má tenhle útok znamenat. Nebo se mě snad chtěli zbavit a proto mě poslali sem? Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Mlčky jsem tu holku následovala až do sklepa, kde jsme se schovali. Bylo slyšet otevírání dveří ale pak už nic jiného. Jedině tak bouřka a prodký déšť. "Co budeme dělat?" Zamumlala jsem.

Sklep

Když jsme došli do sklepa, jedna dívka se zeptala, co budeme teď dělat a abych řekla pravdu, neměla jsem tušení co dělat, ale takhle jsem dívce odpovědět nemohla. "Chvíli počkáme a potom se budeme muset dostat k autům, které jsou vedle školy..." Řekla jsem první možnost co mě napadla... a rozhlédla jsem se po místnosti. Nebylo tu nic co by bylo možné použít jako štít nebo zbraň, neboť se měl sklep teprve vybavovat. Nikdo netušil že stav nouze začne tak brzy. "Umí tady někdo náhodou řídit auto?" Zeptala jsem se i když mi bylo jasné, že se tam nejspíš nikdo takový nenajde...

Společenská místnost → Chodby

Řekl jsem Alex, že se půjdu podívat po ostatních. Dlouho to netrvalo a všiml jsem si naproti sobě Raidena. Když jsem za ním chtěl jít, zjistil jsem že je tam nějaký muž s tejzrem nebo něčím takovým. Zdálo se, že mě nevidí, protože se vydal směrem k Raidenovi a tak jsem se přikrčil a pomaličku a potichu se vydal k němu. Při přibližování jsem sledoval i tejzr, který se ozval pokaždé, když ho muž zapnul, jakoby nás chtěl varovat, aby jsme na něj nic nezkoušeli... Už jsem byl skoro u něj, když v tom se zastavil a já musel taky. Sakra. Pomyslel jsem si a vyndal nůž.

Škola, Chodba

Naštěstí jsem byl rychlejší než Nathaniel a podařilo se mi mu zabránit, aby se vydal na pomoc ostatním. "Tím, že se necháš chytit, jim těžko pomůžeš." Řekl jsem a podíval jsem se mu přímo do očí. "Zůstaneš tady!" Použil jsem při pohledu do jeho očí hlas alfy. Bylo mi jasný, jak málo pravděpodobný je, že se poddá, vzhledem k tomu, že je taky alfa, ale aspoň jsem to zkusil. Když to nevyjde, bude to pro něj přinejmenším nepříjemný.

Škola, Chodba → Za Internátem → ???

Co se týče toho co řekl, když mě zastavil... něco na tom bylo. Kdyby mě chytili při snažení se pomoct jim, spíše bych jim přidělal starost a nebo by mě využili, aby se všichni vzdali, ale já tu prostě nemohl jen tak stát a doufat, že je nechytí. Když potom použil hlas alfy, na malou chvíli jsem měl pocit, jako bych ho musel poslouchat, ale hned na to jsem se vzpamatoval a vzepřel rozkazu. "Ani náhodou!" Řekl jsem, odstrčil z cesty -což nebylo nijak těžké- a vyšel ven. Možná nebyl úplně dobrý nápad jít předem, ale nikdo tam nebyl a tak se zdálo, že je všechno v pohodě. Šel jsem tedy opatrně za internát, protože mi bylo jasné, že u hlavního vchodu je ten muž s tejzrem...
Už jsem vstupoval zadním vchodem dovnitř, když v tom mi hlavou projela obrovská bolest a hned na to mě pohltila temnota. Ještě chvíli jsem vnímal a tak jsem věděl, že mě kdosi odtáhl pryč...

Chodby

Nějakou dobu jsme s tím chlapem stáli proti sobě a ani jeden z nás se nepohnul. Sledoval jsem ho a zvažoval, jak zaútočit. Nakonec to vyřešil za mě, protože udělal první krok. Přikrčil jsem se a čekal, kdy budu moct skočit. Jenže jsem byl vyrušen. Dostal se ke mě Damienův pach, takže musel být někde blízko. Rozhlédl jsem se kolem a našel ho za tím chlápkem. To nebylo dobrý.
Zavrtěl jsem hlavou a prostě se vrhnul na toho chlapa. Bude to bolet, tím jsem si byl jistý ale co jsem mohl dělat. Šel jsem mu po ruce, ve které měl zbraň ale on si ji stihl přehodit. Držel jsem se zakousnutý v jeho ruce a on nevydal ani hlásku. Snad jako by to ani necítil.
Dostal jsem zásah jeho zbraní přímo do žeber. Elektrický výboj projel mým tělem a já vyjekl. Než jsem se ho pustil a uskočil, dostal jsem další dva zásahy. Po tom posledním jsem byl lehce omámený, takže jsem váhavě a s kňučením couval. Jak na něj mám sakra jít? Je rychlej a já nemám šanci mu ublížit, aniž bych nedostal zásah. Tak jako tak, doufal jsem, že se bude Damien držet stranou.

Chodby

Už jsem chtěl zaútočit, ale Raiden byl rychlejší a tak jsem se prozatím držel zpět a čekal na tu správnou chvíli, která taky přišla a to v dobu, kdy byl Raiden omámený elektrickými výboji. Zaútočil jsem tedy. Pokusil jsem se dostat nůž k srdci, ale nepovedlo se mi to. Vyhl jsem se jeho zbrani, která mě minula jen o centimetr, ale když jsem se pokusil o útok znovu, muž byl o dost přesnější. Elektrický výboj mnou projel jako nůž a mírně mě to zmátlo, ale vzpamatoval jsem se poměrně rychle a tak jsem se mohl bránit, když se jeho zbraň přiblížila k mému krku...

Chodby → Cely

S Damienem jsme se opravdu snažili toho chlápka dostat, ale prostě to nešlo. Nehledě na to, že se do budovy dostali vlci a chytali ostatní. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že máme vyhráno, udělal ten chlap něco nečekaného. Elektřina se rozletěla kolem nás, takže jsem cítil, jako kdybych dostal několik zásahů najednou. Vyjekl jsem a snažil se popadnout dech, neboť moje plíce i srdce snad na chvíli zapomněli, jak fungujou. Elektrický výboj mi drtil snad každou kost v těle a byl jsem přinucený se změnit do lidské podoby. Nedlouho poté se mi zatemnilo vědomí.
Pomalu se mi vracelo vědomí a já se dezorientovaně rozhlédl kolem sebe. Pohled mi padl na mříže a rázem do sebe všechno zapadlo. Bolelo mě celé tělo ale dalo se to snést. "Haló? Jste v pohodě?" Věděl jsem, že tu jsou i ostatní, cítil jsem je ale nedokázal jsem říct, jestli jsou v pořádku.

Chodby → Cely

Na chvíli jsem zapomněl na to, že Raidena nemám zrovna v lásce a snažil jsem se spolu s ním aspoň trochu spolupracovat, aby jsme dostali toho chlápka. Během toho se dovnitř dostali i vlci, kteří se ihned vydali hledat ostatní. Ani já a nejspíš ani Raiden neměl tušení, že ta zbraň v ruce cizince dokáže něco víc než obyčejný tejzr... Už jsem v mysli slavil výtězství, když ten potkan stiskl zbraň a místností se rozletěla elektřina. Chvíli jsem jen nehybně stál a těžce dýchal, ale pak se mé tělo poroučelo k zemi a já ztratil vědomí. Probral jsem se až v nějaké cele a to díky tomu, že na nás Raiden promluvil. Neuvěřitelně mě bolela hlava... "Eh... Co to sakra mělo být? Netušil jsem že taková zbraň existuje." Řekl jsem a tím jsem vlastně i odpověděl Raidenovi na otázku, jestli jsem v pohodě. "Co po nás chtějí?" Zeptal jsem se sám sebe nahlas...

Škola, Chodby → Cely

Nathaniel se vzepřel mému rozkazu, odstrčil mě stranou a odešel pomoct ostatním. Šel jsem ihned k oknu, abych věděl, co se tam děje a všiml jsem si jak Nathaniela někdo praštil zezadu do hlavy. Už jsem se rozběhl, že mu pomůžu, když do školy vešel vlk a já se byl nucen skrýt v jedné z tříd. Stál jsem u dveří a tak jsem se když prošel vydal pryč. Po cestě k hlavnímu vchodu jsem vzal i injekci se světle fialovou tekutinou, kdybych náhodou neměl možnost se vrátit a rozhodl bych se, že jí chci použít. Utéct se mi bohužel nepovedlo. Vlk mě chytil a uspal. Probral jsem se v cele a uslyšel Raidena a Damiena. Vidět jsem je ale kvůli betonovým stěnám nemohl. Zvedl jsem se potichu ze země a přešel k mřížím, kterých jsem se chytil a rozhlédl se po chodbě. Ve výhledu mi ale vadili stěny. Pak jsem si zkontroloval kapsy. Injekce zůstala v celku... Přemýšlel jsem jestli Raidenovi odpovědět na otázku nebo ne, ale nakonec jsem je nechal myslet si, že jsem ještě mimo.

Cely

Jediný, kdo mi odpověděl byl Damien. Lehce mě to znepokojilo, neboť to mohlo znamenat, že někomu z ostatních bylo ublíženo. I když.. tím že jsme byli tady.. no, teď už na ničem nezáleželo. Víceméně. Pokud se odsud nedostaneme, zabijou nás. "Musíme pryč." Zavrčel jsem a pomalu se vyškrábal na nohy. Snažil jsem se nekňourat ale bolelo mě úplně všechno. Všiml jsem si i několika šrámů, přičemž jsem moc dobře věděl, že ten chlápek to na svědomí neměl. Že by vlci? Heh, proč ne že. Přemístil jsem se k mřížím a zkusil, jak pevné jsou. Nebyl jsem si jistý, z jakého kovu jsou vyrobené ale měli za úkol udržet uvnitř kohokoliv a cokoliv. Vztekle jsem praštil pěstí do zdi a změnil se. Vztekle jsem začal narážet do mříží a tu a tam jsem zavrčel. Nechtěl jsem být v kleci jak nějaký pokusný zvíře. Chtěl jsem ven a zabít ty, kteří nás tu zavřeli.

Kavárna → Pevnost, Letiště → Budova → Cely

Zrovna jsem skončil v kavárně a šel domů, když se začalo zatahovat a začal se zvedat vítr. Byl jsem unavený, ale čekala mě ještě jedna práce, do které mě zatáhl můj táta. Vlastně ne tak úplně, původně tam totiž měl jít on, jenže jeho zná skoro každý a většina i ví, že je to obchodník, což by mohlo všem zničit podniky, pokud by si někdo koupil nějaké informace a tak jsem se nabídl já. Nelíbilo se to ani mamce ani tátovi, ale nakonec to povolili...tedy pod podmínkou, že tam budu pod jiným jménem, neboť by jim dřív nebo později došlo, že jsem syn Erika Peterse. Rodiče vybrali tedy to nejpodobnější tomu mému, abych neměl problémy se zapamatováním a abych včas zareagoval.
Hned z kavárny jsem se vydal do Pevnosti. Tak se říkalo obrovskému areálu za tak deset metrů vysokou železobetonovou zdí, na které byli na vrchu odstřelovači čekající až se někdo pokusí utéct. Jejich zbraně mě poněkud znepokojovaly, vzhledem k tomu, že to nevypadalo jako normální zbraně.
Tahle Pevnost nebyla nijak blízko mému domu, cesta trvala několik hodin letadlem, a tak jsem, když jsem tam měl být více dní, přespával. Letadlo přistálo na letišti, které bylo přímo v areálu a já se vydal do jedné z budov, kde jsem pracoval.
Chvíli jsem se díval, co dělá můj nadřízený, ale pak mě poslal pro nějaké papíry. Vzhledem k tomu, že přes cely to byla zkratka a měli tam být nový vězni, musel jsem se tamtudy vydat. Pomalu jsem procházel uličkou, kterou se ozívaly rány, jak někdo narážel do mříží. Šel jsem tedy směrem k tomu hluku, ale pak jsem uviděl někoho, koho bych tam nečekal...Nathana.
"Ty jsi Nathan, že? V těch ostatních celách jsou tvoji přátelé?" Zeptal jsem se s nepřátelským tónem v hlase, jako bych ho tu uvěznil já. Byly tu totiž kamery a taky měly zvuk... "Pokud je tvůj přítel i ten co naráží do těch mříží, měl by si ho upozornit, že pokud nepřestane..." Řekl jsem klidně. "Pustí do těch mříží elektrický proud!" Křikl jsem aby to slyšel i ten dotyčný, kterého jsem zatím neměl možnost vidět...

Cely

Jen tak jsem tam nějakou dobu stál a neřešil, jak dělá Raiden bordel, ale pak se objevil Elliot. Přímo před mojí celou a zdál se být nepřátelský, ale tušil jsem že to jen hraje. Zeptal se jestli jsou to moji přátelé a řekl, ať toho Raiden nechá, že jinak pustí do mříží proud. Chvíli jsem tam jen stál a přemýšlel. Vždyť je to člověk a neví o nás, tak co tu sakra dělá? Třeba je tu jen náhodou, ale to je kravina. Spousta otázek, žádná odpověď. Prohlédl jsem si ho, ale pak mi došlo, že bych měl už konečně odpovědět. "Jo, jsem Nathan a jo, jsou to moji prátelé. A ty jsi?" Zeptal jsem se ho nazpátek. "Raidene nech toho." Spíš jsem mu to oznámil, než abych to rozkázal. A přeměň se, on o nás neví... Poslal jsem mu. Komunikovat pomocí myšlenek v lidské podobě s někým ve zvířecí nebyla vůbec hračka, vyžadovalo to hodně cviku a soustředění a tak jsem nevěděl zda to k němu došlo. Ale aspoň jsem to zkusil...

Cely

Byl jsem dost silný a v tuhle chvíli i opravdu rozzuřený, ale bylo mi to k ničemu. Zavřeli mě už několikrát, ale z téhle cely jsem se nemohl dostat. Vždycky byli mříže zapuštěné v zemi mělce ale tady si dali obzvlášť velký pozor na to, co dělají.
Po nějaké době, co jsem se marně snažil, se ke mě dostal pach člověka. Na kraťoučkou chvíli jsem přestal ale poté jsem znovu začal narážet do mříží. Celkem už mě bolelo celé tělo ale nevzdával jsem to. Ignoroval jsem Nathana, ignoroval jsem i toho kluka. Nevěděl o nás ale s ohledem na to, že jsem vypadal spíš jak velkej pes, nebude problém, když mě uvidí. A nějaká rána proudem mi byla víte kde. Buď mě musí pustit a nebo zabít. Jiné východisko není. Kvůli mě tu byli i ostatní a já opravdu nechtěl vidět, co jim udělají.

Cely

"Jsem Lion..." Odpověděl jsem mu a chtěl se vydat k tomu, co narážel do mříží, ale v tu chvíli někdo prošel dveřmi, kterými jsem před tím prošel já. Zastavil jsem se, otočil se a narovnal jsem se, dalo by se říct, že jsem se vlastně postavil do pozoru. "Pane?" Řekl jsem, když přišel blíž. "Copak tu děláš Lione? Neměl si mi něco přinést?" Zeptal se. "Omlouvám se, jen jsem byl zvědavý, hned to donesu..." Řekl jsem a otočil se k odchodu. "Nene, chci aby si zkrotil toho co tu dělá bordel..." Řekl a já se podíval na páku, kterou se zapínal proud. Váhal jsem, nechtěl jsem mu ublížit, nikomu z nich, ale on pořád mlátil do těch mříží. "Tak do toho...ukaž mu, jak to tu chodí..." Pobídl mě, abych stiskl páku. Přešel jsem tedy k ní a podíval se na nadřízeného, který čekal na to jestli to udělám. A jelikož mi bylo jasné, že se jen přesvědčuje o tom, že mi na nikom z nich nezáleží, stiskl jsem páku. Hned na to bylo slyšet jak se proud dostal do mříží a taky rána, neboť v tu chvíli, co jsem pustil proud, ten dotyčný vrazil do mříží. Už jsem se to chystal vypnout, když mou ruku zastavil můj nadřízený. Podíval jsem se na něj a pak se s ním začal "přetahovat". Když mi došlo, že to takhle nepůjde, pustil jsem páku, odstrčil ho a vypnul proud. "Chtěl jste ho zabít?!" Zeptal jsem se naštvaně. "Omyl Lione, jen jsem chtěl zjistit na čí straně jsi..." Řekl a odešel...

Cely

V tom svém malém zuřivém vyvádění jsem poslouchal všechno kolem. Slyšel jsem i to, co říkal ten další příchozí. Zavrčel jsem, když řekl, že mě má zkrotit. Jsem vlk, divoký zvíře a on řekne tohle? Nakrátko jsem zavřel oči abych si do pamětu uložil jeho hlas i pach. On totiž bude první, koho tu zabiju. Tedy, až se dostanu ven.
Slaboučké praskání bylo jediný varování který jsem potom dostal. Chtěl jsem se od mříží odtrhnout a přemístit se na druhou stranu cely ale nešlo to. Ten proud mě prostě držel na místě a já dostával jednu ránu za druhou. Ačkoliv jsem se velmi snažil, uniklo mi zakňučení. Tohle bylo daleko horší, než ta rána ve škole a navíc, tady jsem si nemohl dovolit ztratit vědomí, ne teď. Přemýšlel jsem, jak dlouho to ještě vydržím, když to najednou přestalo. Rychle jsem se odtrhl od mříží a plácnul sebou na břicho. Znovu jsem se zvedl na nohy a měl co dělat abych vydržel stát. Motala se mi hlava a všechno kolem jsem viděl dvojmo. Byla to pěkná šlupka, to se jim musí nechat.
Štěkl jsem a když se mi znovu rozjely nohy, zůstal jsem ležet. Nemělo smysl se namáhat. Budu potřebovat všechnu sílu na to, abych s nimi mol bojovat. Zavřel jsem oči a zakňučel pokaždé, když mým tělem projel slaboučký výboj. Mno, bude asi chvíli trvat než to zmizí úplně.

Cely → Můj pokoj → Laboratoř

Jakmile odešel, podíval jsem se na Nathana. "Přijdu zítra, prý vás mám na starosti...užijte si noc a nedělejte kraviny." Řekl jsem a odešel za nadřízeným. Ten mě poslal pryč a tak mi nezbylo nic jiného než odejít do svého pokoje. Chvíli jsem jen ležel na posteli, zíral do stropu a přemýšlel nad lží, kterou řekl nadřízený, ale nakonec jsem usnul. Nevím jak dlouho jsem spal, ale vzbudila mě neuvěřitelná bolest, která mi vystřelovala do hlavy. Chtěl jsem se pohnout, ale byl jsem přivázaný k posteli. "Klid... Elliote, musíš se uvolnit, jinak to bude hodně bolet." Řekl kdosi v místnosti, bohužel jsem nevěděl kdo, neboť mi bolest blokovala mysl a navíc mi do obličeje svítilo ostré světlo. Snažil jsem se uvolnit, ale nějak se to nepovedlo. Zavřel jsem tedy oči a snažil jsem se myslet na něco jiného. Ani mě nenapadlo zeptat se co mi provedli nebo zda jsou Nathan a jeho přátelé v pořádku...

Laboratoř → Akvárium

Bolest přestala. Žádné ostré světlo ani ta hromada lidí kolem co by rušili klid. "Jsi vzhůru... to je dobře. Jak se cítíš?" Zeptal se kdosi v místnosti. Vypadal jako doktor nebo vědec, nebyl jsem si jistý. "Cítím se...skvěle." Řekl jsem a usmál jsem se. "To je dobře, chci ti totiž někoho představit." Řekl. Zvedl jsem se z postele a šel s ním pryč. Jakoby bylo vše pryč. Všechny starosti, všechna bolest, měl jsem pocit, že bych dokázal zničit celé město. Dovedl mě do chodby, která měla skleněné stěny a strop. Jelikož sem byl naprosto fascinován tím, jak to tam vypadalo a živočichy proplouvajícími okolo, jsem si nevšiml lidí co přišli. "Abych vám to vysvětlil, Elliot je teď trochu jiný, takže nedoporučuji dělat kraviny. Teď k tomu podstatnému. Tohle je akvárium, ale ne pro ty živočichy, co tam žijí. Je tam náš první výtvor. Je nádherná a doporučuji na ni nezírat moc dlouho. Je schopná vás nalákat a zabít. Tady přes sklo samozřejmě ne, ale pokud se s ní setkáte nějakým způsobem osobně, držte se mé rady. Nejen že vám oblbne smysly, ale má i jedovaté bodliny, jestli se tomu tak dá říkat... to je fuk, prostě se jí vyhněte. Za nějakou dobu se možná ukáže... a teď vám povím o jednom našem projektu. Dlouho jsme vymýšleli jak udělat sérum, které by změnilo člověka v něco jiného, ale nedařilo se. Lidé umírali, jejich těla nezvládala moc ani přeměnu, až se nám povedlo stvořit jí. Lithoniel. Dříve dívka, co do vody vlezla jen zřídka a teď v podstatě mořská pana, která z ní nemůže vylézt na delší dobu než na pár minut. Elliot je na tom trochu jinak. On nepodstoupil přeměnu, ta nebyla ani v plánu, furt vypadá jako člověk jak vidíte, ale člověk už to nejspíš není. Popravdě... nezvládal to. Umíral, a nechali by jsme ho, jenže by to bylo moc drahý, všechno jsme na něj vsadili a tak jsme ho 'zachránili' a teď je silnější než my všichni dohromady. Dali jsme mu něco co z části stvořil tady Nathaniel. Díky..." Řekl a usmál se. "Takže má teď schopnost regenerace. O víc schopnostech nevíme, ale brzy to zjistíme. Měl by ovládat oheň, ale těžko říct zda to vyšlo... Někdo nějaký stupidní dotazy?" Zeptal se nakonec.

Cely → Akvárium

Tohle místo bylo příšerný. Elektrické šoky ustali až po několika hodinách, takže jsem byl značně unavený. Ostatní byli ticho, ale když jsem se pozorněji zaposlouchal věděl jsem, že jsou všichni v pořádku. V rámci možností.
Ráno, když měl přijít ten kluk, ukázal se někdo jiný. Pokynul svým mužům aby nás někam odvedli. Jeden z nich po mě chtěl, abych se změnil ale to jsem opravdu neměl v plánu. Zavrčel jsem a přikrčil se. Chtěl jsem po něm skočit a rozervat mu hrdlo, jenže můj plán jaksi nevyšel.
Ozval se výstřel a zavytí se změnilo v křik. Tiskl jsem si rameno a se zatnutými zuby jsem koukal na muže před sebou. Chtě nechtě jsem musel splnit jeho rozkaz. Na druhou stranu, alespoň jsem viděl ostatní. Zavedli nás na nějaké zvláští místo a ten chlápek nám něco říkal. Téměř jsem ho ignoroval a jen přemýšlel, co teď. Rána v rameni stále krvácela a i nadále se vlčí duše držela v pozadí. Ten hajzl se nám vysmíval, alespoň tak mi to znělo. Udělal jsem pár kroků směrem k němu a zavrčel. "Dotazy ne.. ale slibuju ti, že jakmile budu alespoň trochu při síle, rozervu ti hrdlo!"

Akvárium

Jakmile jsem uslyšel vrčení, otočil jsem se, teprve teď mi došlo, že je tu pár lidí. A když jsem si všiml jak blízko u doktora je jeden z těch lidí, připravil jsem se zakročit, pokud by chtěl zaútočit. Pak jsem si všiml něčeho co k nám právě plavalo. Prudce jsem otočil hlavou a všiml si té dívky. Zastavila se těsně před sklem a dívala se na mě. Při pohledu do jejích očí se mi zvýšil tep a měl jsem pocit jako bych cítil její přítomnost v mé hlavě a zároveň jako bych měl možnost nahlédnout do její mysli. Nechápavě jsem se podíval směrem k doktorovi a ve stejnou chvíli se ona vydala blíž k ostatním. Prohlížela si je a plavala sem a tam od jednoho ke druhému, jako by se rozhodovala koho zabije prvního. "Konečně je tady. Nádherná, že?" Zeptal se. "Mimochodem, Raidene, neslibuj věci které pak nesplníš." Řekl doktor a přiblížil se k Raidenovi tak blízko jak jen to šlo. Zdálo se že ho chce vyprovokovat. "Navíc tu mám spoustu svých výtvorů, kteří jsou ochotní pro mě i zemřít. A to možná i Elliot. Tudíž nemáš žádnou šanci. Jaká to smůla, že?" Dodal a usmál se.

Cely → Akvárium

Probral jsem se až v nějaké cele. Celou dobu co si tam oni povídali a podobně, jsem všechny jen pozoroval a poslouchal. Až když jsme se dostali k tomu akváriu, začal jsem být trochu nesvůj. Vůbec se mi nelíbilo to jak Raiden slíbil tomu týpkovi, že ho zabije, neboť jsme momentálně nebyli v takové pozici aby jsme si mohli dovolovat a dobré nebylo ani to jak se doktor snažil Raidena vyprovokovat. "Nech ho být Raidene. Nemá to cenu." Řekl jsem i když jsem si nebyl jistý zda mě poslechne. Přeci jen bude lepší počkat a zjistit čeho všeho jsou schopní, zejména když je ten muž ochotný dobrovolně nám to vyzradit...
Podíval jsem se na dívku, která neustále plavala sem a tam a působila dost nebezpečně. Doufám že se nikdy osobně nesetkáme. Pomyslel jsem si...