Příběh/Hra

Akvárium

Na tu podivnou kreaturu jsem se sotva podíval. Nijak mě nezajímala a ani neohrožovala, tak proč si jí nějak víc všímat. U ostatních byli reakce různé ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Ten chlap se ke mě přiblížil a nadále se mi vysmíval do tváře. Vrčení nabíralo na intenzitě a vlk se pomaloučku probouzel. Podle Nathaniela to nemělo smysl ale já to viděl jinak.
Nehledě na bolest v rameni jsem se ohnal po tom chlapovi pěstí. "Opravdu si myslíš, že to nesplním?" Zavrčel jsem a znovu se po něm ohnal. Cítil jsem příliv energie a usmál se, čímž jsem odhalil zostřené špičáky. Mohl jsem se změnit úplně ale neudělal jsem to. "Je mi jedno co jsi zač, je mi jedno jestli spolupracuješ se smečkou a absolutně mě nezajímá, kolik tvých výtvorů, ti tady pobíhá. Klidně je všechny zabiju abych se dostal k tobě. Klidně je zavolej!" Docela dost jsem si zahrával ale proč ne. Stejně nebyla moc velká šance že najdeme cestu ven, nebo že se odsud dostaneme všichni. Heh, bylo by fajn kdyby se u mě konečně projevili nějaký ty alfa věci, co měl otec ale na to asi ještě nebyl správný čas.

Akvárium

Ten kluk se po něm ohnal a on se vyhl, chtěl jsem vystartovat, ale zastavila mě doktorova ruka za jeho zády. Očividně chtěl Raidena ještě trochu vyprovokovat. "Tohle štěně se chce rvát Elliote... Ukaž mu co dokážeš..." Řekl a ustoupil. Hned na to jsem pocítil bolest, která mi proběhla celým tělem a skončila v hlavě. Donutilo mě to zavřít oči a jakmile jsem je otevřel, jako by se mi místo barvy v očích proháněl oheň...dokola okolo zornic. Usmál jsem se a vydal přímo k Raidenovi, na kterého jsem ihned zaútočil. Prozatím jen pěstmi...
Doktor mezitím odešel pryč a zamkl za sebou, pro jistotu, aby se někdo z nich nedostal ven...

Akvárium

Ten chlap věděl co dělá, opravdu. Mým ranám se vyhnul a provokoval. Jako po celou dobu no. Řekl o mě, žejsem štěně, což mě na jednu stranu rozzuřilo ale držel jsem se. Víceméně. Poštval na mě Elliota a to nebylo dobrý. Jemu jsem ublížit nechtěl ale asi budu muset. Vztekle jsem zavrčel, když se ten chlap vypařil a ještě nás tu zamkl. Každopádně, musel jsem se soustředit na Elliota, pokud jsem nechtěl dostat přes hubu. Uhýbal jsem jeho ranám ale nevracel je. "Hele kámo, tohle nechceš dělat. Nesmíš mu dovolit aby tě ovládal. Prostě.. rozhodni se sám co chceš nebo nechceš!" Koutkem oka jsem pozoroval ostatní, pro případ že by se tu objevili nějaké "výtvory" toho magora. Zároveň jsem si musel chránit rameno, protože rána nebyla ještě ani zdaleka uzdravená. "Elliote, můžu ti pomoct ale musíš přestat!"

Akvárium

Uhýbal se mým ranám a tak jsem s tím přestal. "Co když tohle chci?" Zeptal jsem se a zamyslel se. Co když jsem tohle nechtěl?
Prohlédl jsem si Raidena a pak i ostatní. Byl jsem zmatený, nevěděl jsem co mám dělat. Podíval jsem se na Lithoniel, která pak neznámo kam odplavala a pak zpátky na Raidena. Cítil jsem jak se mé oči změnili na mou normální barvu... "S čím mi chceš pomoct a jak?" Zeptal jsem se nakonec.

Cely → Akvárium

To co se v celách stalo jsem ani moc nepochytil. Za prvé jsem nic neviděl a za druhé jsem se o to moc nezajímal, spíše jsem zjišťoval jak ven. Nakonec se to ale vyřešilo samo, když pro nás přišli ti muži a kamsi nás odvedli. To akvárium bylo hezky zařízený, ale ty stěny...měl jsem pocit že by se to dalo rozbít a taky jsem to měl v plánu, jenže čím? Pak Elliota poštval proti Raidenovi a všechna má pozornost byla směrována k nim. Když Elliot začal útočit, chtěl jsem zakročit, ale očividně Raiden mou pomoc nepotřeboval...zatím.

Cely → Akvárium

Probrala jsem se až když přišli do mé cely a chtěli abych šla za nimi. Nejdřív jsem měla v plánu je neposlechnout, ale nakonec jsme se dobrovolně přidala k ostatním. I přes to jak moc jsem byla nápadná svou neobvyklou barvou vlasů, moc si mě nevšímali a tak jsem se, jakmile se naskytla možnost, vytratila. Při první příležitosti jsem si opatřila oblečení, abych splynula s okolím a samozřejmě i takový, které zakrylo moje vlasy. Pak jsem se vydala za lidmi co tu pracovali a doufala že mě dostanou ven z téhle budovy...

Akvárium

Nebyl jsem si moc jistý, jak dlouho se dokážu jeho ranám vyhýbat a proto jsem byl opravdu rád, když přestal útočit. "Vím, že tohle nechceš." Zamumlal jsem a sevřel si zraněné rameno. Koukl jsem po ostatních.. no byli trochu vyjukaný, či jak to říct. Zaměřil jsem se zpět na Elliota. "Můžeme ti pomoct s ovládáním tvého nového já. Možná vypadáme normálně.. ale máme k tomu sakra daleko." Uculil jsem se a ukázal mu špičáky. "Žijeme s tím už docela dlouho, takže víme co a jak."

Akvárium

Stál jsem tam a prohlížel si Raidena. Jako bych skenoval jeho pohyb a snažil se to zapamatovat. To co říkal mi trochu unikalo, vzhledem k tomu, že jsem se moc soustředil na to co říkal, ale to co jsem pochytil mi stačilo k tomu abych z toho složil větu.
"Přestaň!" Rozkázal jsem. "Přestaň už to říkat, nevíš co chci a co ne." Dodal jsem naštvaně, ale hned na to jsem se uklidnil. "Opravdu mi pomůžete? A co za to budete chtít?" Zeptal jsem se. Pak mi ukázal špičáky. "Co jste zač?" Zeptal jsem se nakonec.

Akvárium

Navzdory tomu, že se vymanil z toho ovládání, nebo jak to říct, tak mě stále pozoroval jako šelma sledující kořist. Dle jeho slov jsem pochopil, že se ovládnutí nezbavil úplně ale alespoň sám přemýšlel. Tedy snad. "Snad nebude vadit, že mluvím i za ostatní, ale ano, pomůžeme. Nevím jak oni, ale já nic nechci. Vlastně jo, chci odsud pryč ale potřebuju ještě najít pár lidí." Zazubil jsem se a vybavil si pachy a podoby těch, které jsem chtěl zabít. "No, jednoduše řečeno, jsme nadpřirozené bytosti. Ale, každý jsme jiný. Já jsem vlk.. vlkodlak, jak chceš. Pak je tu kočkodlak a liškodlak. Možná je to trochu nečekaný, ale vzhledem k tomu, co jsi tu viděl bys asi neměl být překvapený." Zamumlal jsem a rozhlédl se kolem nás. Dostat se odsud bude asi docela těžký.

Akvárium

Nejdřív řekl že nic nechce, což mě překvapilo vzhledem k tomu, že tu byli zavření, ale nakonec svou odpověď přehodnotil. "Dostat vás pryč nebude snad takový problém...vzhledem k tomu, že už teď vám někdo chybí a nikdo si toho ještě nevšiml. Ale sám vás odsud nedostanu, budete se mnou muset spolupracovat a dělat to co vám řeknu..." Řekl jsem a prohlédl si ostatní, neustále jsem si je snažil zapamatovat a to do co nejmenších detailů. "Koho chceš najít?" Zeptal jsem se.
"Vlkodlak, liškodlak, kočkodlak?-" Chtěl jsem pokračovat, ale nějak mi došli slova...

Akvárium

Přišlo mi zbytečné se tu takhle vykecávat. Prostě by jsme měli začít jednat ne? "Jo, chybí.. ale teď si nevybavím kdo." Zabrblal jsem a koukl a Elliota. Dělat to, co řekne? Jako fakt? Už jsem nechtěl poslouchat nikdy nikoho! Jako Alfa jsem měl rozkazy dávat a ne přijímat. Tiše jsem zavrčel ale pak jsem se znovu začal soustředit. "Ále, jen pár lidí.. chci si s nimi promluvit." Heh, s mluvením to nemělo nic společného, ale přeci mu neřeknu, že je chci zabít. Měli jsme se držet našich zákonů a lidem neubližovat.. ale já už dávno sešel z cesty.
I když toho Elliot už asi viděl hodně, překvapil jsem ho. S povzdechem jsem si promnul rameno, rána už naštěstí nekrvácela, a změnil se. Cítil jsem se trochu divně ale připisoval jsem to tomu, že byl vlk nějakou dobu mimo. Lehce jsem natočil hlavu na stranu a koukal na Elliota. Nedivil bych se kdyby s křikem utekl ale snad bude rozumný.

Akvárium

Tušil jsem že se mu to nebude líbit, když jsem řekl, že mě budou muset poslouchat, ale já to tu jediný znal a kdyby si dělali co chtěli, taky by potom mohli chcípnout. "Když mi neřekneš kdo to je, jen těžko ti pomůžu..." Řekl jsem a zamyslel se nad tím co řekl...promluvit? To jako vážně? Něco mi na tom nesedělo. Pak se přeměnil. Asi mě to mělo vyděsit nebo překvapit, ale já tam jen stál a ani se nepohl. "Tak počkat, tohle jsme si nedomluvili, bojem se odsud nedostaneme! Copak jste neviděli ty zbraně? Nedostali by jste se ani ven z téhle budovy..." Řekl jsem. "Je mi líto, ale budete se muset vrátit do cel a hlavně si dávat pozor na to co jim říkáte..." Dodal jsem ještě nakonec.

Akvárium

I když jsem věděl, že by nám tenhle kluk mohl pomoct, jeho chování a postoj naznačovali, že ne všechno je tak, jak vypadá. Chtěl abych mu řekl, koho hledám ale za prvé jsem nechtěl a za druhé, vlastně jsem ani nemohl. Neznal jsem jména. Pamatoval jsem si jen tváře a pachy. Proto jsem mu neodpověděl, a pak ve vlčí podobě jsem s ním už komunikovat nemohl. I když je malinká pravděpodobnost, že se probiju až ven, stejně jsem měl v plánu to zkusit.
Na jeho poznámku o návratu do cel jsem jen vztekle zavrčel a v rychlosti přejel ostatní pohledem. Nerad jsem je tu nechával ale musel jsem se dostat pryč a pak vymyslet, jak dostat ven i je. Zavyl jsem v krátkém sledu třikrát za sebou a poté se plnou rychlostí rozeběhl k nejbližším dveřím. Tedy, tak rychle jak jen mi to dovolilo zraněné rameno. Měl jsem v plánu dveře vyrazit, probojovat se k lidem které jsem chtěl zabít a pak ven. Ve zkratce, jen pár věcí no.

Akvárium

Tušil jsem že mě nebude poslouchat, ale teď nebyl ten pravý čas na útěk. Jenže on vystartoval ke dveřím a vzhledem k tomu, že jsem neměl moc času na přemýšlení, abych vymyslel jak mu zabránit udělat pitomost, udělal jsem pitomost já. V mých očích se opět zjevil oheň a ucítil jsem jak všechna energie proudí do mé ruky, pak jsem ruku položil na skleněnou stěnu, skrz kterou jsou vyslal teplo přímo ke dveřím. Jakmile se tam teplo dostalo, před dveřmi začalo hořet a to i přes to, že tam nemělo co hořet... Co mi ale došlo až potom, bylo, že by sklo to teplo nemuselo vydržet. A taky nevydrželo. Chvíli po tom co jsem si to uvědomil jsem uslyšel křupnutí a cítil jak mi pod rukou praská sklo. Ihned jsem svou ruku od zdi odtrhl a otočil se směrem ke sklu, které praskalo čím dál víc... Nejspíš by mi to nevadilo, pakliže by všude kolem nás nebyla voda plná nebezpečných tvorů jako byli např.
hadi, kteří byli buď elektrický nebo ledový. Dokud se vás ale nedotkli, neměli jste šanci zjistit který z nich to je.
Sotva co se Raiden dostal k ohni, sklo povolilo natolik, že do místnosti začala stříkat voda a netrvalo to dlouho a sklo se rozbilo. Všichni jsme se ocitli ve vodě. Chvíli se zdálo, že nás nechají stvoření být, možná že tam ani nejsou, ale nakonec mě hadi mířící přímo k nám vyvedli z omylu. Ihned jsem se vydal na hladinu, jenže mi cestu zkřížil jeden z hadů. Zbytek hadů se vydalo k ostatním...
Opět jsem ucítil jak všechna moje energie proudí do mé ruky a když se ke mě had vydal, natáhl jsem ruku a dotkl se ho, myslel jsem, že bych ho mohl odehnat, ale pod vodou jsem nemohl schopnosti použít a tak, když jsem se ho dotkl, mnou začala proudit zima. Měl jsem pocit jako bych měl místo krve led. Mé oči se vrátili do normálu. Nejdřív jsem myslel že had bude to, co mě dostane do bezvědomí a možná i zabije, ale byl to vzduch, kterého jsem začal mít nedostatek...
Ještě jsem uviděl jak se ke mě opět blížil had, než jsem se ponořil do temnoty...

Můj pokoj → Ovládací místnost → Cely → Areál → Venku

Probral jsem se u sebe v pokoji. Stále jsem cítil chlad ve svém těle, ale aspoň jsem už nebyl v té vodě. "Dobré ráno Elliote. Tak co si se dozvěděl?" Zeptal se doktor, já se prudce zvedl do sedu a podíval jsem se na něj. "Eh...vlastně nic podstatného." Řekl jsem, ale věděl jsem že mi nevěří a tak jsem musel něco říct. "Řekli mi jen co jsou zač." Oznámil jsem mu. "Potom se ten kluk chtěl dostat pryč a tak jsem se ho pokusil zastavit..." Dodal jsem a on pak odešel. Dalších pár hodin se nic nedělo. Zamkl mě totiž v pokoji stejně tak, jako zamykal ostatní výtvory v jejich 'místnostech' a nepřátele v celách. Jediná možnost útěku byla, když mi přinesl jeden muž jídlo, byl tam totiž sám a dveře nechal odemčené. Měl zbraň a tak jsem čekal, abych ho pak mohl překvapit. Ve chvíli kdy pokládal jídlo na stůl jsem ho zezadu chytil a začal škrtit a jakmile se pokusil vylovit zbraň z pouzdra, chytl jsem ho za hlavu a praštil mu s ní do stolu, což ho ihned poslalo k zemi. Pak jsem vyběhl ven a zamířil přímo k místnosti odkud se ovládalo téměř vše v téhle budově. Hodněkrát jsem byl nucen se skrýt nebo změnit trasu mé cesty kvůli strážím, kterých bylo teď bohužel dvojnásob, ale nakonec jsem se tam dostal a díky elektrickému granátu -kterých jsem si pár po cestě obstaral, který jsem do ovládací místnosti hodil před tím než jsem vstoupil, jsem se nadále nemusel starat o lidi, kteří vevnitř pracovali. Rozhlédl jsem se abych zjistil zda se někdo náhodou nedívá a vešel dovnitř. Tam jsem prošel kolem těl ležících na zemi až k ovládání cel. Podíval jsem se na kamery a pak jsem zatáhl za páku, která všechny cely otevřela. Usmál jsem se, poodemykal všechny dveře, kterými jsme museli projít aby jsme se dostali ven a vydal se zase dál. Po cestě k celám jsem zneškodnil další dva muže, kteří měli samopaly, které jsem následně vzal a když jsem došel k ostatním do cel. Všechny jsem si prohlédl a pak jsem se podíval na Raidena. "Chytej." Řekl jsem mu a hodil mu samopal. I kdyby ho nechtěl a třeba chtěl bojovat v jeho vlčím já, měl smůlu. Potřeboval jsem aby se bránili na dálku, ne na blízko... Druhý samopal jsem hodil Damienovi. "Držte se mě." Řekl jsem a rychle se vydal pryč. Měli jsme hodně velké štestí, protože jsme po cestě ven z budovi nikoho nepotkali, tedy nikoho se zbraní. Dostali jsme se až k hlavnímu vchodu, kde jsem se zastavil, protože mi došlo jak velká zima venku je a že by se nám všem hodilo něco teplého na sebe, jenže jsem si hned potom všiml mužů mířících k nám. Ještě si nás nevšimli a tak by to mohlo i zůstat. Vydal jsem se tedy i s ostatními ven. Hned jak jsem otevřel dveře dovnitř pronikla neuvěřitelná zima. Rychle jsem se vydal k branám té +- desetimetrové zdi. Byla tu taková zima...zem pokrýval sníh a všichni muži byli nabalení tlustou vrstvou oblečení. Jen my jsme tu byli pomalu jen v mikinách. Je sice pravda, že ovládám oheň...to ale neznamená, že mi není zima. Víte co bylo ale nejhorší na tom všem? Kvůli takovéhle zimě spousta lidí zahynula a my tu ještě k tomu měli ty magory, kteří si nás vzhledem ke zdvojnásobeným strážím ihned všimli a vydali se za námi. "Rychleji!" Křikl jsem a rozeběhl jsem se co nejrychleji k branám. Měl jsem u sebe ještě pár granátů a tak jsem jeden odhodil za nás a zneškodnil pár mužů, kteří nás pronásledovali. Začali po nás i střílet a vzhledem k tomu, že jsem neměl tolik granátů a kluci zase nábojů, musel jsem použít svou schopnost. Mé oči se změnili, ale ještě jsem své schopnosti nepoužíval. Už jsme nebyli moc daleko od bran, když se objevil ten modrý záblesk z té pekelné zbraně. Otočil jsem se a vytvořil za námi ohnivou zeď, která modrý záblesk pohltila. Ovšem stálo mě to hodně úsilí. "Bude chvilku trvat než se nabije...musíme být rychlí." Řekl jsem a rozeběhl jsem se k takovému malému domku hned vedle bran, ze kterého jsem brány otevřel. Muži naskákali do aut a připravili se vyjet. Vzhledem k tomu jak pomalu se brány otevírali jsme měli hodně velký náskok, ale za prvé byl za branami sních skoro až po kolena a za druhé jsem věděl to co věděli i oni. Dlouho v té zimě nepřežijeme. Proto nám nechali takový náskok...i kdyby jsme utekli, daleko by jsme se nedostali. Byl to spíš hon na nás než náš útěk. Brána byla úplně otevřená a oni stále nevyrazili a tak jsem se zastavil a snažil se popadnout dech. Popravdě za tu dobu co jsme vypadli z areálu jsme se dostali hodně daleko od té zdi.

Akvárium - Cely - Další místnosti

Od té doby, co nás sebrali ve škole jsem se všechno snažila pochopit. Tohle místo mi bylo povědomé ale nejspíš jsem ho dříve viděla jen z venku. Dokonce i některé lidi jsem poznávala, ačkoliv oni mě ne. Pořád jsem nechápala, proč mě poslali do té školi, když se mnou teď zacházeli stejně jako s ostatními.
Když jsme byli u toho obřího akvária, snažila jsem se vypařit, ale bohužel jsem k tomu neměla příležitost, jako ta druhá holka. Vzhledem k tomu, že jsem nedávala pozor, nevěděla jsem co se stalo. Jen vypukl nějaký rozruch a místnost se začala plnit vodou, přičemž ve vodě byli nějaký potvory. No, pro nikoho z nás to nevypadalo dobře.
Podle všeho jsem se probrala až druhý den, ale vzhledem k tomu, že tu nebyla žádná okna, nevěděla jsem to s jistotou. Nějakou dobu byl klid, než se otevřeli naše cely a ukázal se ten cizí kluk.
Krátce jsem zvažovala, že tu zůstanu, což jsem nakonec i udělala. Nemělo smysl odsud utíkat, a navíc jsem chtěla odpovědi. Ostatní si ani nevšimli, že jsem za nimi nešla. Místo toho jsem se vydala hlouběji do budovy najít někoho, kdo mi všechno vysvětlí.

Cely → Areál → Venku

Musela jsem uznat, že u akvária jsem udělal pitomost. Za prvé, byl jsem zraněný a ne úplně při síle a za druhé, ten kluk byl v podstatě magor. Nicméně, ve chvíli kdy začala soupat hladina vody, změnil jsem se zpět na člověka, ale k ničemu to nebylo. Takže jsem během několika vteřin opět skončil v bezvědomí.
Když jsem konečně přišel k sobě, byl jsem znovu v cele. Heh, jaký překvapení. Divné ale bylo, že tu byl klid. Nikdo za námi nepřišel aby nás zkontroloval nebo provokoval.
Vyškrábal jsem se na nohy a prohlédl si rameno. Rána vypadala lépe a s rukou jsem už mohl hýbat bez problémů, kromě občasných bodnutích. Jakmile se otevřeli naše cely, byl jsem v pozoru. Nevěděl jsem, jestli na nás zase něco nezkoušejí. Jenže se ukázal Elliot. Ne že bych ho viděl rád, no ale musel jsem brát to, co se nabídlo. Jindy bych zbraň přijal, ale v tuto chvíli jsem chtěl být spíš ve vlčí kůži, navíc jsem s nimi tím pádem nemusel mluvit. Proto jsem hodil zbraň Nathanielovi a změnil se.
Ven jsme se dostali vcelku bez problémů, ale očividně jsme něměli štěstí. Venku byla fakt kosa, a i když mě hřála srst, nejraději bych zalezl zpět.
Když jsme vyrazili na cestu, dostal jsem se před ostatní a držel mezi námi asi metrovou mezeru. Střelba, křik a dokonce se ozvalo i slaboučké praskání elektřiny. Fakt jsem nestál o to, dostat proudem další pecku. Díky sněhu jsem postupoval pomaleji, než jsem chtěl ale i tak jsem měl před ostatními náskok. Nešlo o to, že bych jim chtěl utéct ale spíš jsem mapoval terén. Kdyby se před námi někdo ukázal, věděl bych to dřív jak oni.
Nevšiml jsem si že Elliot a otatní zastavili. Dával jsem pozor na cestu před sebou a ne na to, co se děje za mnou. Ve zraněném rameni mi začalo bolestivě tepat, takže jsem zvolil volnější tempo abych se alespoň trošku šetřil.

Akvárium -> Cely -> Areál -> Venku

V akváriu jsem se nijak nezapojoval, jen jsem vše sledoval a moc se nesnažil někoho přesvědčovat o tom aby přestal, stejně to nemělo cenu. Pokaždé když jsem se někoho pokusil přesvědčit stejně si dělal co chtěl. Jen v málo případech to doopravdy vyšlo. Jenže pak Elliot rozbil to sklo a já nebyl moc šťastný když jsem se ocitl v tom akváriu. Jakože nic špatného to nebylo, ale připomnělo mu to jak ho kdysi otec topil. Nic na co by se mu v tuhle chvíli chtělo myslet, obzvlášť když se kolem proháněla ta stvoření. Nejhorší na tom je ten pocit zoufalství když vaše tělo nemá dostatek vzduchu, neštěstí to většinou netrvá dlouho a pohltí vás ta děsivá a zároveň příjemná temnota. Vzbudil jsem se až v cele chvilku předtím než se otevřeli dveře. Dál jsem jen následoval ostatní. Když jsme se dostali ven, zima mě dost zaskočila, nečekal jsem že to bude až tak špatné...
Raiden měl dobrý nápad, jako zvířata vydržíme déle, ale jak dlouho? A kde to vlastně jsme? Pochybuji že něco jako je tohle bude postavené na místě, kam mají lidé přístup...
Nathaniel se měnil v bílého vlka a dost možná byla jeho přeměna na mrazy zvyklá, ale ostatni moc velkou šanci neměli ani v jejich druhém já. Moc jsem nevnímal věci kolem sebe, když jsme se snažili dostat ven, jen bránu té obrovské zdi. Když jsme se zastavili, podíval jsem se na Elliota. Jeho oči mě začali znepokojovat. Možná že není s námi, jak můžeme vědět že nás nezradí a co když chtěli aby jsme ho dostali ven? Tohle vše se mi hodilo hlavou při pohledu do těch očí, které hladově sledovali zeď.