Příběh/Hra

Zde se hraje...
Nad každý svůj příspěvek pište kde jste!
Místa kde se můžete pohybovat naleznete v informacích.
Teď vám dám pár typů na psaní...
Když mluvíte: "Ahoj, jak se máš?" (Do uvozovek a tučně)
Když něco děláte: Šel jsem lesem. (Normálně)
Když přemýšlíte: Vypadá dobře... (Kurzívou)

Internát, společenská místnost
Ráno jsem se vzbudil hodně brzo a i když jsem se snažil usnout, už to nešlo. Nemohl jsem se totiž dočkat, až přijede můj bráška. Dva roky jsme se neviděli a ani se mi neozval. Nereagoval na zprávy ani mi to nebral, když jsem mu zavolal. Měl jsem trochu strach, jestli je v pořádku, ale pak mi na jednu zprávu odpověděl. Zprávu, ve které jsem mu psal o škole a že by bylo fajn, kdyby sem přišel a konečně jsme se spolu znovu shledali. Podle všeho by tedy měl přijít...
Po tom co jsem vstal a převlékl jsem se, šel jsem dolů do společenské místnosti, kde jsem si sedl na gauč a díval jsem se z okna, zda někdo přijel nebo ne.

Internát, můj pokoj -> chodba -> kuchyň -> společenská místnost
Vzbudila jsem se někdy v 6 hodin, ale vstala jsem až v 7. Přece tam nebudu strašit tak brzo. Když jsem vylezla, šla jsem do koupelny, abych se trochu upravila. Nakonec jsem se vydala na chodbu, kterou jsem prošla až jsem narazila na společenskou místnost, ve které byl Nathaniel. Všichni jsme věděli, že má přijít jeho bratr, ale proč z toho byl tolik nervózní? Vyhlížet takhle brzo...vždyť je osm. Pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě do kuchyně. Byla jsem tak potichu, že si mě ani nevšiml. Když jsem si dělala sendviče, rozhodla jsem se udělat i pro Damiena a Nathaniela. Snad jim budou chutnat. Nakonec jsem vzala talíř se sendviči a donesla je do společenské místnosti. "Udělala jsem ti sendviče Nathanieli." Oznámila jsem mu a sedla si vedle něj. "Měl by si přestat zírat ven, je příliš brzo." Řekla jsem a usmála se. Pak jsem začala jíst...

Les → Před Internátem

Děkoval jsem bohu za to, že jsem si pamatoval cestu k té škole. Lovcům jsem se ztratil kolem čtvrté ráno ale nikdy nevíte, kdo k nim může patřit. Na chvilku jsem se zastavil a opřel se o strom. Zprudka jsem oddechoval a snažil se zklidnit. Provizorním obvazem na boku prosakovala krev, která nechtěla přestat téct. Kdybych si dával v tom městě pozor.. kdybych se nenechal unést loveckým pudem.. Zavrtěl jsem hlavou a znovu se dal do běhu. Musel jsem se dostat k té škole, kde mi snad někdo pomůže. Byl jsem na nohou už třetí den bez spánku a pořádného jídla. Ve zkratce řečeno, byl jsem dost zesláblý a ta rána mi zrovna dvakrát nepomohla. Nevěděl jsem ani zda to byla rána po dýce nebo po kulce. Tak jako tak, ztrácel jsem sílu čím dál více. Než jsem se z lesa dostal na volné prostranství, několikrát jsem klopýtl a vsadil bych se, že kdybych upadl, už bych se nezvedl. Naštěstí jsem se brzy ocitl před školou nebo internátem, teď nevím která budova byla která. Byla budovou byla nějaká fontána nebo co to bylo.. no dostal jsem se tak dva metry od ní, načež jsem šel k zemi. Jediné na co jsem měl ještě sílu, bylo přetočit se na záda. Poté jsem už jen otupělým pohledem zíral na nebe a snažil se zůstat vzhůru.

Internát, můj pokoj -> Les -> Internát, chodba
Spal jsem asi pět hodin a hned co jsem se ve čtyři hodiny vzbudil, vydal jsem se ven. Na posteli jsem nechal vzkaz pro případ, že by se Alex vyplašila kde jsem. Už jsem to takhle několikrát udělal, když jsem šel pryč a nikdo nebyl vzhůru. Za internátem jsem se rozhlédl a když jsem si byl jistý, že tam nikdo není, změnil jsem se a rozeběhl jsem se pryč. Musel jsem se podívat, kde jsou lovci a trochu prozkoumat okolí. Proběhl jsem velkou část lesa, ale pořád to nebyla ani čtvrtina a navíc bylo už spousta hodin a měli přijet žáci, takže byl čas se vrátit. Rozeběhl jsem se tedy zpátky a za internátem jsem se přeměnil na člověka. Dovnitř jsem vešel zadem a zamířil do společenské místnosti.

Internát, společenská místnost → Před internátem → Internát, ošetřovna
Alexandra přišla ke mě i se sendviči. Jak to sakra udělala? Pomyslel jsem si. Docela mě překvapila tím, jak byla tichá. Ani jsem si jí nevšiml. "Děkuji." Pousmál jsem se a vzal jsem si sendvič. Na její další větu jsem neodpověděl, protože jsem si všiml kluka, který sebou sekl na zem poblíž fontány. "No to si snad děláš..." Ani jsem to nedořekl a rozeběhl jsem se ven. Rozrazil jsem dveře a ihned k němu přispěchal. "Hej, vnímáš mě?" Zeptal jsem se a při tom mu vyhrnul triko a podíval jsem se pod obvaz, jestli se tomu tak dá říkat, abych zjistil co mu je. Měl na boku bodnou ránu, nejspíš od dýky. Podíval jsem se mu do očí. "Teď tě budu muset zvednout, jo? Nesmí tě tu nikdo vidět." Řekl jsem mu, abych ho upozornil, že ho to bude bolet, chytl jsem ho a vzal do náručí. Pak jsem ho rychle odnesl do ošetřovny...

Internát, společenská místnost → Před internátem → Internát, společenská místnost

Hned jak Nathaniel vystartoval, na nic jsem nečekala a běžela jsem za ním, i přes to, že jsem netušila, co se děje. Vyběhli jsme ven a mě došlo, proč tak spěchal. Ležel tam kluk, nejspíš starší než já a krvácel z boku. Nathaniel neváhal a ihned na něj začal mluvit. Moc dobře věděl co dělá. Všimla jsem si batohu nedaleko od něj a tak jsem ho vzala a když se Nathaniel rozeběhl zpět, rozhlédla jsem se zda to někdo neviděl, mohli by jsme totiž mít problémy. Naštěstí tam nikdo nebyl a tak jsem se rozešla zpátky do školy. Zavřela jsem za sebou dveře a batoh odložila vedle gauče...

Před internátem → Internát, Ošetřovna

Netrvalo dlouho a zaslechl jsem kroky, které se rychle blížili. Doufal jsem, že mi pomůžou a že mě nenechají chcípout. Ani bych se nedivil. Byl jsem synem Alfy, a můj starší bratr měl po otci převzít jeho místo, kdybych ho ovšem nezabil. Nevěděl jsem, jak daleko od smečky se dostala zpráva o tom, že se mě každý vlk, co mě potká, má pokusit zabít za porušení zákona smečky. No, tyhle úvahy jsem odsunul pryč, protože se v mém zorném poli ukázal nějaký kluk s holkou. Ten kluk na mě začal mluvit a já se snažil pochopit co říká. Stěží jsem přikývl a poté se otřásl. Neměl jsem doteky od ostatních zrovna v lásce ale byla to potřeba, pokud jsem chtěl aby mi pomohli. Upozornil mě, že mě zvedne a já zatnul zuby, když mi škublo v ráně. Zašklebil jsem se a zavřel oči. Vnímal jsem, že mě zanesl někam dovnitř a pak asi položil na lůžko, to už nevím jistě. Opouštělo mě vědomí ale musím uznat že jsem vydržel docela dlouho.

Internát, chodba → společenská místnost

Už jsem byl u společenské místnosti, když Nathaniel vyletěl ven a hned za ním Alex, až jsem se divil, že mě nesrazili. Pokrčil jsem rameny a pak jsem si v klidu šel sednout do křesla. Beztak tam běželi jen kvůli nějaký blbosti a i kdyby ne, dva na to jistě stačí. Alex se pak vrátila s batohem. "Co se děje?" Zeptal jsem se jednoduše a vzal jsem si sendvič, který byl na stole. Než mi odpověděla, stihl jsem ho i sníst. "Bylo to dobrý." Pochválil jsem jí a pousmál jsem se. "Mimochodem, byl jsem venku, trochu se proběhnout a lovce jsem nepotkal, to není normální." Oznámil jsem jí.

Internát, ošetřovna → společenská místnost → koupelna → společenská místnost

Položil jsem ho na lůžko, sundal jsem mu triko a obvaz a ránu mu začal ošetřovat. Při tom jsem na něj neustále mluvil, aby neupadl do bezvědomí. Na stole nedaleko jsem vyhrabal injekci s látkou, která zmírňovala bolest, kterou jsem mu vpravil do krve a ránu mu zašil. Pak jsem mu jí ještě obvázal a odnesl ho do společenské místnosti na gauč, abych ho mohl hlídat a přikryl jsem ho dekou, aby mu nebyla zima. Pak jsem odešel do koupelny, smýt si z rukou jeho krev. Doufám, že se uzdraví. Pomyslel jsem si a vrátil jsem se do společenské místnosti, kde jsem si sedl na gauč naproti tomu, na kterém zrovna kluk ležel. "Měl by být už v pohodě, teď je to na něm, zda se uzdraví." Oznámil jsem jim, aby se zbatečně neptali.

Společenská místnost

Ani jsem si nevšimla, že je v místnosti Damien, dokud nepromluvil. Cukla jsem sebou, protože jsem byla trochu mimo a tak mě trochu vyděsil. "Eh... Přišel sem zraněný kluk." Odpověděla jsem stručně, jak znám Damiena, stejně by ho detaily nezajímaly. Když řekl, že byl ten sendvič dobrý, začervenala jsem se a usmála se. "Já vím, díky." Zašklebila jsem se. "Možná je to kvůli tomu klukovi. Třeba mu to udělali lovci a pak ho sledovali." Řekla jsem na jeho další větu. "Každopádně by jsme si měli dávat pozor, nevíme, zda je sem nezavedl, pokud to tedy byli oni..." Dodala jsem. Pak tam Nathaniel toho kluka donesl, položil ho na gauč a oznámil, že bude nejspíš v pořádku. Nic jsem na to neřekla a sedla si vedle Natha na gauč.

Ošetřovna → společenská místnost

Jedna z věcí, která se dostala přes mlhu jenž mi zakrývala mysl byla ta, že pořád mluvil. Ale fakt pořád. Asi se snažil abych zůstal vzhůru ale co si budeme povídat. Kdybych ztratil vědomí, nějaký jeho povídání by bylo zbytečný. Ucítil jsem štípnutí na paži a nedlouho poté i úlevu od přetrvávající bolesti. Kdybych byl schopný promluvit, poděkoval bych ale v tuhle chvíli jsem se jen stěží držel při vědomí. Poté co mi ránu ošetřil mě zase někam přemístil. Bylo zvláštní, že jsem se stále držel, protože kdokoliv jiný by už byl v limbu. No, myslím že důležitejší je teď to, abych se z toho vyhrabal a aby lovci tohle místo nenavštívili. Ten kluk co mě ošetřoval promluvil k někomu dalšímu. Řekl bych, že tu budou další dva lidé.. tedy asi. Když jsem si byl jistý, že dokážu komunikovat a snad i zůstat při vědomí, otevřel jsem oči a pomalu se zvedl do sedu. No, stálo mě to hodně úsilí a cítil jsem i jak se napínají stehy. Naštěstí byl ten kluk v ošetřování dost dobrý, takže rána zůstala uzavřená. Opřel jsem se tak, abych si nezpůsoboval zbytečnou bolest a rozhlédl se kolem. Byli tu jen tři lidé. "V první řadě bych vám chtěl poděkovat za pomoc." Samotného mě překvapilo, jak tiše jsem mluvil. Asi bych takováhle zranění a ztrátu krve neměl podceňovat. "Poslední pronásledovatele jsem zavedl na jinou stopu kolem čtvrté ráno, pak už mě nikdo nenaháněl. Pokud zůstali u sledování té stopy, budou daleko odtud ale asi jim brzy dojde, že jsem je podrazil." No, ani nevím proč jsem jim to vykládal ale podvědomně jsem věděl, že jim mohu důvěřovat.

Společ. místnost

Alexandra mi vysvětlila co se stalo a to velice stručně, což mi úplně stačilo a byl jsem jí za to vděčný, že do mě nehustila detaily. Pak řekla, že to s těmi lovci může být, kvůli tomu klukovi. Doufal jsem že je sem nepřivedl, kdyby jo, prostě bych ho vykopl ven, tedy možná. "Snad je sem nepřivedl." Řekl jsem. Pak do místnosti přišel Nathaniel i s klukem v náručí. Položil ho na gauč a pak na chvilku odešel, ale hned se vrátil. Kluk se pak probudil a řekl že děkuje. Měl jsem sto chutí říct nemáš zač, i přes to, že jsem mu nijak nepomohl, ale rozmyslel jsem si to. "Doufejme, že se chytili na tu tvou falešnou stopu..." Řekl jsem a dál jen sledoval ostatní.

Společenská místnost

Ten kluk otevřel oči a zvedl se do sedu. Trochu jsem se zašklebil, jako by mě to bolelo za něj. Nečekal jsem, že se vzpamatuje takhle brzo. Navíc ani neztratil vědomí. "Nemáš zač, přece by jsme tě tam nenechali umřít." Řekl jsem a pousmál jsem se. Stejně jako ostatní i mě trápilo, že sem mohl zavést lovce, ale svou další větou mě tak nějak ujistil, že sem nepřijdou. "V naší škole jsi v bezpečí. Lovci o nás nevědí, takže by se tu neměli objevit. Neměl by ses teď moc namáhat..." Oznámil jsem mu. "Musím uznat, že máš tuhý kořínek. Nečekal jsem že se z toho dostaneš takhle rychle. Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal jsem se nakonec.

Společenská místnost

Jen jsem sledovala co se děje a poslouchala je. Neměla jsem co říct. Podívala jsem se na Nathaniela, který byl překvapený, že se kluk probral tak brzo. "Jo...eh...batoh máš vedle gauče, až budeš chtít, někdo z nás ti ukáže pokoj, kde budeš bydlet, tedy pokud se hodláš zdržet." Řekla jsem a pousmála jsem se. Pak mi došlo že musí mít hlad a na stole bylo stále jídlo... "Jestli máš hlad, vem si sendvič a pokud budeš chtít, donesu ti něco k pití." Dodala jsem a dál už jsem mlčela.

Společenská místnost

Vypadali překvapeně a po pravdě, já byl taky. Ten druhý kluk mi přišel.. no ne zrovna přátelský ale co se dá dělat. Takže jsem se zaměřil spíše na toho který mi ošetřil ránu a na tu holku. Lovci by se tu objevit neměli ale můžou, což by vedlo ke krvavému boji, ze kterého by jsme se nedostali živí. Prý mám tuhý kořínek.. heh, to zrovna. Ušklíbl jsem se a instinktivně si přitiskl ruku na bok. Než jsem mu stihl odpovědět, ozvala se ta dívka. "Ehm.. dobře, zatím nic nechci ale díky." Odpověděl jsem nejdříve jí a až pak tedy tomu klukovi. "Raiden.." Příjmení jsem vynechal, protože pokud sledovali dění ve světě a tak, mohli by znát mou rodinu.. tedy mou bývalou smečku. No, nemuselo by to dopadnout dobře. Bohužel jsem nebyl v moc dobrém stavu a proto jsem si zapomněl dávat pozor na to, co říkám. "No.. kdybych vzal v potaz sobecké záměry.. už dávno bych byl mimo, nebo možná i mrtvý.. po pravdě jsem na nohou beze spánku a pořádného jídla už tři dny, z toho téměř dva dny mě naháněli lovci, ale povinnosti vůdce jsou ochrana smečky a ostatních vlků. Takže v tomhle případě mají ostatní přednost přede mnou, a to i když je v sázce můj život." Po pravdě.. pořádně mi ani nedošlo co všechno jsem jim prozradil ale snad by mě mohla omluvit velká ztráta krve a šok, nebo ne?
Škublo mi v ráně a já tiše zakňučel. Zhroutil jsem se zpět na záda a přitiskl si ruku na ránu pevněji. Sice jsem dostal něco proti bolesti ale nikdy to nepůsobí úplně na 100%.

Společenská místnost

Trochu mě zarazilo jeho jméno, jako bych ho někde slyšel, ale nijak jsem se tím nezabýval, tohle jméno mohl mít každý. "Zajímavé jméno." Řekl jsem a pousmál se. "Já jsem Nathaniel a tohle je Alexandra a Damien." Představil jsem sebe i ostatní v místnosti a stále jsem kontroloval, zda je Raiden v pořádku, protože jakmile si dal ruku na bok, začal mi v hlavě blikat poplach. Možná ho to bolelo, co já vím a to by nebylo nic divného, ale radši bych byl, kdyby s tím už neměl žádné problémy. Jeho další věty mě donutili trochu se zamyslet. Říkal cosi o povinnostech vůdce. "Jsi tedy potomkem alfy, že?" Zeptal jsem se. Podle toho co říkal, byl, ale taky to mohl říct jen tak. "Co jsi vlastně zač?" Zeptal jsem se a doufal že odpoví. Po tolika otázkách by mu mohlo trochu vadit to, že se furt vyptávám. Potom se zhroutil zpět na záda. Trochu mě to vyplašilo. "Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se pro jistotu.

Společenská místnost → Za internátem

Jelikož si Raiden povídal převážně s Nathanielem a já a Alexandra jsme tam byli tak nějak navíc a ztráceli jsme tam zbytečně čas, rozhodl jsem se, že by jsme mohli odejít. Nathaniel to zvládne sám a my zatím můžeme pořešit trochu jiné věci. "Já a Alexandra se půjdeme podívat ven, pokud to nebude vadit... Myslím, že to tu zvládnete sami a my zatím můžeme pořešit jiný věci. Tak se mějte." Řekl jsem a spolu s Alexandrou jsem se vydal ven, za internát.

Společenská místnost → Za internátem

Jen jsem poslouchala co Raiden říká a do jejich rozhovoru jsem se vůbec nezapojovala. Nathaniel nás představil a tak jsme tam já a Damien vlastně ani nemuseli být. Docela mě ale zajímalo, jestli je to alfa nebo ne, když se Nath zeptal, ale nakonec byl Damien rychlejší než odpověď od Raidena. Damien řekl že se půjdeme podívat ven a já nijak neprotestovala. Sice jsem chtěla vědět jestli je z alfa rodiny, ale pravda byla, že jsme mohli místo toho zkontrolovat okolí. "Tak my jdem..." Řekla jsem, usmála jsem se a šla jsem ven za Damienem. "Jess?" Řekla jsem a čekala jsem zda se ukáže. Já i Damien jsme čekali, zda přiletí a netrvalo to dlouho a přiletěla. Nastavila jsem ruku aby měla kam přistát a když se tak stalo, pohladila jsem jí. "Tak co zlatíčko, jak to vypadá?" Zeptala jsem se a vzhledem k tomu, že byla zcela v klidu, bylo mi jasné, že se neděje nic. Nakonec jsem jí nechala ať letí zase pryč. "Tak to vypadá, že je vše v pohodě." Řekla jsem Damienovi a usmála se.

Společenská místnost

Trochu mě zarazilo co Nathaniel, řekl. Pokud mu něco říkalo moje jméno, nebude trvat dlouho a dá si všechno dokupy. Představil i ostatní a já jen přikývl. Měl jsem totiž tak trochu obavy z toho, co bude následovat. Zeptal se přímo, jestli jsem potomkem alfy ale já mu na to neodpověděl. Nešlo to. Mohl jsem se tak vůbec ještě nazývat? Hlavně potom, co jsem provedl? Ačkoliv mi ublížil více, než kdokoliv jiný, to co jsem udělal je neomluvitelné. A já se měl zachovat jako alfa a prostě přijmout trest.. místo toho jsem utekl jak srab. Damien a Alexandra odešli, takže jsem se mohl vrátit k Nathanielovým otázkám. Ptal se, co jsem zač ale já na to hned neodpověděl. Nereagoval jsem ani na otázku, zda jsem v pořádku. Koukal jsem do stropu a snažil se trochu uklidnit, abych se alespoň přestal třást. Nebyl jsem v pořádku, ani trošku. Je možné že sem dovedu lovce a budu mít na svědomí další životy. Je možné, že dýka, kterou mě bodli byla otrávená a já brzy zemřu. Bylo tu samé možná a co kdyby.. prostě jsem se musel nějak vzchopit a postavit se svému osudu. "Jmenuji se Raiden Torrel, druhý syn Alfy Lucase Torrela. A jsem vrahem Marka Torrela, jenž se měl stát Alfou." Řekl jsem to tichým hlasem ale bylo mi jasné, že to uslyší. Možná jsem si právě podepal rozsudek smrti ale jinak to nešlo.

Společenská místnost

Neodpovídal a to mě zarazilo. Poměrně dost dlouhou dobu bylo ticho a já si nebyl jistý co mám dělat. Zdálo se, že si možná promýšlí svou odpověd, nebo nevím, ale moc se mi to nelíbilo, stejně jako fakt, že ho to dost bolelo. Zatraceně, kdybych mohl jen nahlédnout do jeho mysli, vše by bylo jednodušší, ale tohle jsem prostě neuměl, to neuměl nikdo, bohužel. Alexandra a Damien mezitím odešli a pak řekl ty dvě věty, které mě naprosto zarazily. Ty věty jsem si chvíly přehrával v hlavě, abych to nějak vstřebal. "Tak fajn..." Začal jsem a zhluboka jsem se nadechl, aby si nemyslel, že přemýšlím o tom jak ho vykopnu ven, i přes to, že jsem přemýšlel o tom jak by to udělal Damien, kdyby tu byl. "Musím uznat, že... jsem tohle nečekal." Řekl jsem, nevěděl jsem co říct, ten kluk je v podstatě zločinec mezi dlaky. "Řeknu to takhle... tady tě nikdo odsuzovat nebude, ale i tak to prosím zatím nikomu jinému neříkej, hlavně ne Damienovi." Řekl jsem. "Vím že na tohle asi neodpovíš, ale jak se to stalo?" Zeptal jsem se ho, za zkoušku nic nedám.

Společenská místnost

Vnímal jsem jeho upřený pohled a snad i nervozitu, nebo co to bylo. V současnosti jsem to nedokázal přesně určit ale i tak to stačí. No, tak jako tak sylšel, co jsem řekl a prostě nereagoval. Tedy ne hned. Dost jsem ho šokoval. Očekával jsem přinejlepším vyhazov odsud, v horším případě by mi zakroutil krkem nebo mě živého dotáhl k mé bývalé smečce.. ale on zareagoval jinak. Nechtěl mě odsud vyhodit ani mi ublížit. Překvapilo mě to. Neměl bych se o tom zmiňovat Damienovi ale stejně se to jednou dozví. Pokud není úplně blbej, bude mu stačit moje jméno a to, že jsem utíkal, nic víc. Pak padla další otázka, díky které mě nepříjemně zamrazilo. "Musel zaplatit.. nedokázal jsem to dýl snášet." Odpověděl jsem, ačkoliv jsem mu žádnou pořádnou odpověď nedal. Znovu se mi to promítalo před očima.. bolest, strach, ponížení.. "Musel zaplatit." Zavrčel jsem znovu.

Společenská místnost

Zdálo se, že ho překvapila moje reakce na to že je vrah, ale co jsem měl dělat. Nezdál se takový jakýho ho popisovali. Ať si kdo chce co chce říká, tenhle kluk by nikoho nezabil jen tak nebo možná jo, ale on toho litoval, bylo mu to vidět na očích. Po tom co jsem se ho zeptal, přišla podivná reakce, jako by se rozbil. Opakoval, že musel zaplatit a z toho vyplývá, že se nejspíš za něco pomstil. Za co, jsem se ale radši neptal. "Promiň, neměl jsem se tě na to ptát. Já jsem jen chtěl vědět, zda jsi k tomu měl důvod nebo ne." Omluvil jsem se. "Měl by ses najíst a napít a pak si odpočinout. Tři dny jsi se pořádně nevyspal ani nenajedl a to moc tvému stavu nepomáhá..." Řekl jsem a pousmál se. "A... bude lepší, když zůstaneš tady a nebudeš se přesouvat do pokoje, abych tě mohl hlídat..." Řekl jsem.

Společenská místnost

Možná, kdybych se více soustředil, dokázal bych určit Nathanielovi pocity. Nebo alespoň můj otec to dokázal. Byl Alfou smečky už dlouho a měl hodně zkušeností. Nedokázal jsem si představit, co by mi provedl kdybych se vrátil domů. Lehce jsem sebou trhl a zašklebil se. Na jednu stranu, ta rodina mi ublížila ale na druhou.. bylo mi teprve 19 a už jsem proti sobě dokázal obrátit většinu vlků a lovci po mě bez ochrany smečky šli více než kdy dřív. Měl jsem z toho rozporuplné pocity. Nathaniel se mi omlouval ale neměl za co. Říkal mi ještě něco dalšího ale to jsem pro tuhle chvíli odsunul stranou. "Můj bratr měl spoustu koníčků.. mezi ně patřilo i týrání mladšího bratra. Ze začátku to bylo jen obyčejné ubližování ale potom zašel ještě dál. Vydžel jsem toho hodně.. měl jsem strach ukázat před ním svou slabost.. ale když jsem se poprvé změnil.. využil jsem toho a pomalu ho zabíjel. Musel jsem to udělat." Bolelo to, každá myšlenka, každá vzpomínka.. Zaryl jsem si prsty do boku a bolestí se přinutil myslet na něco jiného. Na Nathanielovi předchozí otázky jsem tím pádem neodpověděl. Momentálně jsem se svíjel v bolestech, je možné že jsem si ránu i znovu otevřel ale nevím to jistě.

Společenská místnost

Rád bych mu řekl, to neřeš, všechno bude v pohodě, nikdo tě nebude odsuzovat, ale to bych lhal. Moc dobře jsem věděl, že jakmile se Damien tohle dozví, bude zle a co teprv, až někdo z dlaků příjde na to, že je tady a budou ho chtít zabít? Tolik rizika, které dnes přišlo s jedním člověkem, kdo to mohl čekat? Jestli se to někdo dozví, všichni skončí mrtví. Musel jsem se uklidnit a na chvíli zavřít oči. Otevřel jsem je až když to dořekl. "Tak počkat... On tě týral? On tě týral a oni trestají tebe?" Zeptal jsme se nechápavě. "Kreténi." Zamumlal jsem si pro sebe, ale bylo dost možné že to slyšel. "To nic nepoznali?" Zeptal jsem se. Když vás někdo týrá, jde to poznat, takže pokud to nevěděli, museli být buď naprosto blbý nebo se o Raidena vůbec nezajímali. "Je mi líto co se ti stalo a je mi líto, že jsi neměl rodinu jako mám já, tedy kromě otce." Řekl jsem a sklopil zrak při pomyšlení na to jak mu otec zabil matku a málem i bráchu. "Ale teď už máš novou rodinu, která přijde kdykoliv to budeš potřebovat." Řekl jsem a podíval jsem se mu do očí. Pak jsem si všiml, že si zaryl prsty do boku. "Vím jak tě vzpomínky bolí, ale tohle nedělej Raidene. Neubližuj si ještě víc, kvůli tomu co se stalo v minulosti." Řekl jsem.