Příběh/Hra

Za internátem

Bylo na něm vidět, jak váhá a mě hned bylo jasné, že neřekne pravdu. Prozatím jsem ho tedy v té lži nechal. Špicoval jsem uši a větřil, zda se někdo nenachází v našem okolí ale byl tu klid. Ačkoliv, pokud by někdo stál v závětří, necítil bych ho a ani neslyšel. "Těší mě, jsem Raiden.. Torrel." Nevěděl jsem, zda mu někdo prozradil mé jméno, ale to je jedno. "No.. myslím že tady není zrovna bezpečno, takže by jsme měli jít dovnitř." Heh, ono to není bezpečný ani uvnitř, když se ti cizinci dokázali nepozorovaně dostat dovnitř i ven. "A jen tak na okraj.. kdo byli ti lidé, co se dostali dovnitř?" Otázal jsem se a čekal na reakci. Než ale něco řekl, trošku jsem mu to upřesnil. "Cítím je z tebe, takže je zbytečné zapírat..."

Za internátem

Jeho jméno jsem sice už znal, ale byl jsem rád, že se představil. "Taky tě rád poznávám." Řekl jsem a pousmál jsem se. Pak řekl, že by jsme měli jít dovnitř, ale tam se mi moc nechtělo. Tady to sice bylo nebezpečné, ale pro mě byl venek momentálně bezpečnější. "Cítím se tu lépe než vevnitř..." Řekl jsem jednoduše a podíval jsem se mu přímo do očí. Nejdřív jsem se zdráhal mu odpovědět, ale věděl jsem, že mu odpovědět musím. "Dva muži a dívka, která musela být zatraceně nenápadná, protože se nejspíš prošla po škole, jestli se tomu tak dá ještě říkat, když sem žádný studenti nepřišli..." Odpověděl jsem. Nechtěl jsem říkat, že jeden z můžu byl otec, navíc by to mohl slyšet Nathaniel a to by nebylo moc dobrý.

Za internátem

Na jednu stranu jsem ho chápal, přeci jen jsme z části divoká zvířata. Ale na druhou stranu, zdi domu nám přinášeli jistý bezpečí, které nám les dát nemohl. "Rozumím ti, ale až se sem ta bouřka přižene bude to ideální počasí k lovu a sám musíš vědět, jak toho lovci dokáží využít. Hlavně teď, když mají pomoc vlků. Znám vlky z rodné smečky ale ty ostatní ne." I když, jaká byla šance že se tu ukážou? Téměř nulová. "Znal jsi někoho z nich? Nebo víš alespoň, co nebo koho hledali? Případně, odkud mohli přijít?" Já vím, že jsem se moc ptal ale byla to potřeba. "Jejich stopa je těžko sledovatelná a v podstatě vůbec je nedokážu vystopovat, což je dost divný.." Zamumlal jsem a rozhlédl se kolem.

Za internátem

Ani nevěděl jak velkou chuť jsem měl rozběhnout se přímo do lesa, zvíře ve mě chtělo ven a já ho chtěl pustit, ale nejdřív jsem musel odpovědět na všechny Raidenovi otázky. "Tohle počasí se nabízí, aby jsme ho využili stejně jako lovci." Řekl jsem a usmál jsem se. Tohle počasí bylo naprosto skvělé, otevíralo mi spoustu možností, ale bylo jasné, že Raiden to vidí jinak. Asi jsme byli každý zvyklí na něco jiného. "Nemusíme je znát, stačí se vyhnout každému koho potkáme... a hlavně sledovat a poslouchat okolí." Řekl jsem. Jeho další otázka mě zahnala do rohu. "Odpovím ti, ale jen pod podmínkou, že Nathanielovi nic neřekneš." Řekl jsem i přes to, že jsem si byl jistý, že neví že jsme sourozenci. "Znám jednoho z těch mužů. V minulosti mi zabil matku a málem i mě. I když za to si můžu sám..." Řekl jsem. "I když, vlastně mě zabil." Zašeptal jsem, těžko říct, zda to Raiden slyšel nebo ne. "Nevím. Ale myslím, že hledali něco, ne někoho, mluvil se mnou ten muž co ho znám. Možná mu šlo i o to si se mnou pokecat. A ne, nevím kudy přišli. Byl jsem v místnosti a šel se podívat k oknu. Venku někdo stál a když jsem se pak otočil, byli za mnou." Vysvětlil jsem stručně.

Za internátem → Les

Měli jsme naprosto odlišné názory a nevím proč, ale přišlo mi, že se tenhle kluk přímo hrne do nebezpečí. Zavrtěl jsem hlavou a dál ho poslouchal. Jedna z věcí, co řekl, mi nedávala smysl ale nevadí. Poté co domluvil, jsem chvíli mlčel abych si vše urovnal v hlavě. "Spousta z vlků má nějaké specifické dovednosti, díky kterým jsou lepší než ostatní. Takže když ty vlky neznáš, může tě to stát krk, protože jsou nebezpečnější než ostatní." Ani nevím proč jsem mu to vykládal, vždyť mě stejně poslouchat nebude. Pak mi došlo, že viděl i někoho venku, což by znamenalo že bych měl najít i slaboučkou stopu. Navzdory počáteční slabosti a únavě jsem se bleskově přeměnil a začal hledat stopu. Stačilo mi pár vteřin a narazil jsem na slabý pach. Vítězoslavně jsem zavyl a vyrazil po stopě. V tuto chvíli jsem neřešil blížící se bouřku a s tím i nebezpečí. Teď jsem byl na lovu.

Za internátem → Les

Poslední dva roky jsem žil docela divoce a většinu času jsem byl v liščí podobě. To byl možná důvod proč jsme se s Raidenem neshodli.
"Lišky to tak mají taky." Řekl jsem a pousmál se. Ne že bych se vychloubal, ale v rychlosti jsem neměl žádnou konkurenci a navíc jsem byl malý v liščí podobě. Špatné počasí, rychlost, to jak jsem malý a zbarvení mi pomáhalo ve skrývání nebo nepozorovaném proběhnutí. Když se změnil, trochu mě to vyplašilo. Vstal jsem a když se vydal pryč, změnil jsem se taky a rozeběhl jsem se za ním. Netrvalo to ani chvíli a byl jsem vedle něj. Cítil jsem stopu po které šel, ale moc jsem tomu nevěřil. Nevíš kde jsou pasti, buď opatrný. Jak víš, že nás ta stopa nevede do pasti? Otec je dost chytrý na to, aby po sobě nic nezanechal. Poslal jsem mu a až pak mi došlo, že jsem použil slovo otec. Snad si toho nevšiml...
Začalo pršet a to docela prudce, zhoršila se viditelnost a vítr byl silnější než předtím a to o dost.

Les

Nečekal jsem že se ke mě v lovu přidá i lišák. Přeci jen, tohle nebylo pro malá zvířata. Ale třeba i překvapí. Stejně jako předtím, když mi zachránil krk. Krátce jsem se ohládl na lišáka ale pak se zase soustředil na stopu. Buď v klidu. No, je možný že čekají, až se někdo vydá po stopě, takže budou čekat. To by mi usnadnilo jejich hledání. Přišlo mi zvláštní, že použil slovo otec ale v tuhle chvíli nebyl na dotazy prostor. S ohledem na bouřku, jenž dorazila, jsem se musel sakra soustředit, abych se dokázal držet ztrácející se stopy. Prudký vítr mě brzdil, což mě dost štvalo a hlasitým vrčením jsem to dával najevo. Navzdory počasí se mi zdálo, že je stopa zřetelnější, což by mohlo znamenat, že se k nim blížíme. Měl by ses vrátit. Oznámil jsem Nathanovi. Otázkou bylo, co se stane až je najdu a zda s nimi budou i nějací vlci. Co bych dělal v tom případě, vlastně ani nevím.

Les

Raiden se na stopu obdivuhodně soustředil a tak jsem nastražil uši a rozhlížel se, abych mohl hlídat okolí. Ticho a nic na obzoru prozrazovaly, že se zatím nemusíme bát. Pak jsem proběhl bahnem, protože jsem se soustředil na to co bylo okolo a trochu se nahodil, ale ani trochu mi to nevadilo. Rád bych byl v klidu, jenže Nathanielovi na tobě záleží a já nemůžu dopustit, aby o tebe přišel. Proč je vůbec hledáš? Ani nevíš co jsou zač nebo kolik jich je. Poslal jsem mu, tohle nebylo dobrý. Hnal se za něčím o čem nic nevěděl a určitě ani neměl plán co udělá až je najde. Ozvala se obrovská rána a pak nebe na nějakou chvíli utichlo. Neuvěřitelné, jak se dokázalo hezké počasí tak lehce změnit na tohle. Souhlasím s tebou, měl bych se vrátit a ty se mnou! Řekl jsem mu a všiml si pastí před námi, kterých bylo tak deset za sebou. Pasti před námi... Oznámil jsem a podíval jsem se na Raidena. Bohužel by vyhnutí mohlo znamenat ztrátu stopy. Dodal jsem, neboť tyto pasti zabíraly spoustu místa jak do šířky tak do dálky.

Les

Bylo zajímavé, že o mě měl starosti. Hlavně proto, že mě znal jen chvilku. Nemusíš se bát, dokážu se o sebe postarat. Na jeho otázku proč je hledám, jsem neodpověděl. Nebylo potřeba. Díky burácení hromů jsme byli ve výhodě, neboť nás nemohli slyšet. Upozornil mě na pasti, ke kterým jsem se vcelku rychle přibližoval. Snažil jsem si v hlavě přehrát nějakou cestu přes ně, aniž bych zpomalil nebo ztratil stopu. Nevyhnu se a stopu neztratím. Ne teď. Ačkoliv to mohlo vypadat šíleně a vlastně to i šílené bylo, zavřel jsem oči a nechal se přes pasti vést instinktem vlka. Buď mě mé zvíře dostane přes nebo ne.

Les

O tom nepochybuji. Řekl jsem mu a chtěl jsem běžet rychleji, ale došlo mi, že bych pasti aktivoval dřív a tím bych mohl Raidena ohrozit. Na to co řekl potom jsem se v mysli usmál. Tyhle šílenosti jsem měl nejradši, ale pak mě úsměv přešel, když jsem si připomněl za kým to vlastně běžíme. Stejně jsem si to chtěl proběhnout. Řekl jsem, jen mě trochu znervózňovalo jak rychle jsme běželi. Ne že by jsme byli pomalý, ale ani jsme neběželi dost rychle. Měli by jsme zrychlit. Řekl jsem i přes to, že jsem nevěděl, jestli může Raiden ještě přidat, běžel totiž už docela rychle.

Les

Ten kluk byl vážně cvok. Nehleděl na to, že je maličkej a prostě běžel se mnou dál. Z části jsem ho neposlouchal ale jeho slovům jsem rozumněl. Víte, byl jsem v plné bojové pohotovosi, hlavně když by mi ty pasti mohli ublížit. Nechal jsem aby vlčí část plně převládla nad tou lidskou, neboť se tím odstranila spousta zábran. Tak zrychlíme. Stopa byla dost zřetelná, takže museli být blízko, snad se schovávali nebo nevím. Tak jako tak jsem se vrhl přes pasti a doufal, že se v pořádku dostanu přes. A kdyby ne, alespoň by se moje smečka stáhla a přestala ubližovat nevinným lidem.

Les

Zrychlil, což mě docela překvapilo, ale tím lépe, už jsme měli větší šanci. Držel jsem s ním tempo a pak jsme vběhli do pastí, které se aktivovali vždy těsně za námi. Jeden chybný krok, malé zpomalení a byli by jsme chycení, ale nakonec jsme to zvládli. Pokračovali jsme ještě pár metrů, ale stopa tam končila. Zastavil jsem se a rozhlížel se. Musíme se vrátit. Ví o nás vše, věděli že po nich půjdeme. Řekl jsem a podíval jsem se Raidenovi do očí.

Les

Nesměli jsme se ničím nechat rozptýlit. I kdyby se tu teď někdo z nich ukázal, nesměl bych jít po něm. Museli jsme se dostat přes pasti, což se nám i povedlo. A to bez sebemenší chybičky. Problém byl ale se stopou. Zmizela. Vrátil jsem se o kousek zpět, blíž k pastím, a snažil se jí znovu zachytit. Bohužel bez úspěchu. Nevěděl jsem, zda to bylo tím deštěm, nebo se oni nějak vytratili.. Vědí o nás, což je dobře. Třeba se ukážou. Upřímně, přišlo mi to trochu jako hloupost tu být ale tak či onak jsem musel přijít na to, jak jinak je najít. Nakonec jsem zvolil jednoduchou cestu. V krátkém sledu jsem třikrát za sebou zavyl. Byla to výzva k boji. Je jen na nich, zda zareagují či ne.

Les

Pár minut uběhlo a nic se nedělo. Tak pojď. Pochop že nepřijdou. Můžeme se sem vydat jindy. Řekl jsem. Ani nevíme za kým se tak ženeme. Dodal jsem, otočil jsem se k odchodu a pomalu se rozešel pryč. Už jsem toho měl dost, nechtěl jsem otce znovu potkat. Už jsem ho nechtěl potkat nikdy. Stejně přijdou oni za námi, co vím, tak to co hledali nenašli. Dodal jsem. Jdeš taky? Zeptal jsem se.

Les → Za internátem

Nechtěl jsem odejít, věděl jsem že musí být poblíž. Ale asi se nás báli.. ne dobře, spíš nás chtěli otestovat. Já vím za kým se ženeme.. jsou to nepřátelé. Každopádně, Nathan měl pravdu. Oni zase přijdou, buď to jsou lovci nebo kdokoliv s nimi spolčený. Dobře, půjdeme zpět. Déšť mi nevadí, ale promočený kožich taky není zrovna příjemný. Zamručel jsem a naposledy se rozhlédl kolem, než jsem se začal soustředit na cestu k internátu. Musíme to říct ostatním a řádně se přichystat na jejich návštěvu. Navíc je možné, že příště s nimi přijdou i vlci. Ale ty bych si vzal na starost já.
Cesta zpět nám netrvala tak dlouho ale když jsme dorazili k internátu, byli jsme promočení a unavení. Tedy, já určitě. Půjdeme dovnitř? Nevím, proč jsem se ho ptal, když bych to měl podat spíš jako oznámení. Byloby fajn se osprchovat a dát si něco k jídlu. A hlavně promluvit s ostatními.

Les → Za internátem → Internát, Můj pokoj

Jen jsem mlčky šel k internátu a poslouchal co Raiden říká. Oni nejsou s lovci. Teda jsou, ale přišli sami za sebe. A navíc oni vědí, že je čekáme. Řekl jsem. Potřebuju chvíli klidu. Řekl jsem spíše pro sebe. Jo tentokrát už dovnitř půjdeme. Řekl jsem, změnil jsem se na člověka a šel dovnitř. "Můžu tě o něco poprosit Raidene?" Zeptal jsem se než jsem vstoupil a aniž bych čekal na odpověď jsem pokračoval. "Zkus být trochu opatrnější. Jak už jsem říkal mému bratrovi....Nathanielovi na tobě hodně záleží a... já mám menší zdravotní problémy a asi už tu dlouho nebudu, teda je to se mnou horší a horší, tak aby měl aspoň někoho, komu může věřit. Ale nic z toho co jsem ti řekl mu neříkej. Ještě mu to říkat nechci." Řekl jsem a sem tam jsem se na něj jen krátce podíval. Pak jsem vešel dovnitř a zamířil do svého pokoje do malé koupelny, která v něm byla -každý pokoj jí měl, kde jsem si dal rychlou sprchu a převlékl se.

Chodba → Můj pokoj

Nakonec jsem se při cestě do ošetřovny rozhodl, že nechám Nathana, aby si více odpočinul a já to potřeboval taky a tak jsem se vydal do svého pokoje, kde jsem si vzal sluchátka, píchnul je do mobilu a poslouchal písničky. Po nějaké době jsem usnul, dnes jsem byl opravdu unavený. Probrala mě až ta neuvěřitelná bouře, která se přihnala bůh ví odkud. Podíval jsem se z okna, což nebyl zrovna hezký pohled a tak jsem zatáhl závěsy. Byla tma jako v noci...
Pak jsem vzal svůj blok, rozsvítil lampičku a začal jsem si jen tak čmárat, abych se odreagoval od toho všeho kolem. V průběhu čmárání jsem zkontroloval Raidenův tep, který byl docela v normálu, takže jsem pokračoval v klidu pokračoval v kreslení...

Město → Internát, Společenská místnost

Potulovala jsem se po městě, až jsem narazila na mou kamarádku z minulosti. Nečekala jsem, že tu bude, žila snad na druhé straně zeměkoule, ale to možná jen přeháním. Po krátkém pokecu jsem jí nakonec pozvala do kavárny na nějaký kafe nebo něco, kdy jsme si povídali ještě déle. Byla člověk a nevěděla to o mě. Každopádně nadpřirozeno znala a dlaky měla docela ráda. Problém byl v tom, že měla ráda i lovce. Dokázala jsem z ní ale dostat jaká je situace v jakých městech a taky něco málo o městě ve kterém žije. Bohužel nic podstatného.
Nakonec se přihnala bouře, my se rozloučily a já jsem rychle odběhla zpátky na internát do společenské místnosti. Ještě před tím ale přiletěla Jessica, kterou jsem samozřejmě vzala s sebou dovnitř.

Za internátem → Okolí internátu

Nathan po chvíli můj návrh odsouhlasil a již změněný zamířil dovnitř. Ve dveřích se ale ještě otočil. Na to, co mi řekl jsem nereagoval. Koukal jsem na něj s hlavou lehce nakloněnou na stranu, a v tuhle chvíli jsem tedy vypadal asi jako pes, co vám nerozumí. Pak už Nathan zamířil dovnitř. Chvilku jsem přešlapoval na místě, než jsem se rozhodl, že zbytek dnešního dne a noc strávím venku. Hlídkoval jsem kolem celé budovy a kontroloval, zda se někdo nepokouší nebo už nedostal dovnitř. O první patro jsem se starat nemusel. Věděl jsem, že když budou chtít dovnitř, půjdou spodem. Bouře neustávala, snad to i vypadalo, že spíš sílí. Zavrčel jsem, sklonil se více k zemi a pokračoval v obchůzkách. Takovéhle počasí mě přeci nezastaví. Je to jen trocha vody a větřík.. heh, to asi ne. Hnusnej liják a vichr. Co víc si přát, že. Jenže takovéhle počasí je přímo ideální k tomu, se někam nepozorovaně přiblížit. Takže jsem musel být maximálně ostražitý.

Můj pokoj → Okolí internátu

Když mě čmárání přestalo bavit, blok jsem odložil a stejně tak mobil. Zhasl jsem lampičku a vydal se podívat, co dělají ostatní. Všichni byli v klidu. Damien byl očividně stále v pokoji, Alexandra ve společenské místnosti a Nathan se nějakým způsobem dostal z ošetřovny do svého pokoje. Ale kde byl Raiden? Prošel jsem snad celý internát, ale Raiden nikde. Až potom jsem si všiml, že je venku. Co tam dělá? Pomyslel jsem si a vydal se za ním, i přes to jaké bylo počasí. Venku jsem se změnil na vlka, aby mi déšť tolik nevadil a šel jsem za Raidenem. Co to tu děláš? Pojď dovnitř, nepotřebujeme aby si tu hlídkoval, příliš na nás upozorňuješ... Řekl jsem, kdyby ho tu někdo viděl, bylo by tomu někomu jasné kdo tu bydlí.

Okolí internátu

Když pominu počasí, byl tu klid. Bouře neustávala, takže bych klidně vsadil na to, že bude trvat celou noc a možná ustane až další den. Jenže klid nevydržel dlouho.. všiml jsem si, že se ke mě kdosi blíží. Pach jsem díky dešti a větru necítil ale když byl blíže, poznal jsem Nathaniela. Následně se ke mě dostali i jeho myšlenky. Vzhledem k mé srsti si mě v tomhle počasí nikdo nevšimne. Ten kdo teď na nás upozorňuje seš ty. Podotkl jsem a pokračoval dál. Navíc by tě mohlo zajímat, že se ti sem kdosi dostal. Nevím o koho se jedná, dál v lese jsem ztratil stopu. A vsadím se, že se vrátí, tak si tu na ně počkám a sejmu je.

Okolí internátu

Neupozorňoval bych na nás, kdyby si šel dovnitř a to, že je tma ještě neznamená, že tě lovci neuvidí. Oznámil jsem mu. Nebo oni sejmou tebe. Když nevíš proti čemu čelíš a podceňuješ, je větší jistota, že někdo dostane tebe. Pojďme dovnitř a všichni si promluvme. Navrhl jsem, docela jsme to potřebovali... Pokud jsou chytří teď se neukážou. Trochu trpělivosti, jestli mají přijít, musí to vypadat, že nečekáme že přijdou, pak si budou myslet, že jsou ve výhodě... Řekl jsem. Když tu budeš hlídkovat, jen těžko se ukážou. Je to jako by si někoho v utajení pronásledoval v policejním autě a pak jen tak zapnul houkačku. Dodal jsem.

Okolí internátu → Společenská místnost → Můj pokoj

Po pravdě.. pořádně jsem ho ani neposlouchal. Připadal jsem si jak Beta ve smečce, možná i jako Omega. Být poučován od Alfy. Moc dobře jsem věděl vše, co říkal ale věděl jsem k tomu i něco dalšího. Nemohl jsem mu to ale říct aniž bych zmínil jeho bratra. Takže jsem se prostě nechal peskovat a koukal někam bokem. On si to asi neuvědomoval, ale síla Alfy z něj vyzařovala dost jasně. Což pro mě nebylo příjemné. Kdybych byl trochu jiný, bral bych to jako výzvu k boji, jenže tady jsem se rvát nemohl. Tady jsem musel zůstat v klidu, což ani moc nešlo. Když se mnou přestal komunikovat, jen jsem se na něj podíval. Škubl jsem hlavou a zavrčel. Neměl by jsi tolik poukazovat na svou sílu a nadřazenost. Nerad bych se tu s někým hádal ale opravdu jsem se teď necítil příjemně. Nakonec jsem se otočil a zamířil dovnitř. Až ve dveřích jsem na sebe vzal lidskou podobu. Uvnitř jsem narazil na Alexandru ale jen jsem jí pozdravil kývnutím hlavy a hned se vytratil. Chtěl jsem se stáhnout do svého pokoje. Potřeboval jsem sprchu a taky se dostat od vlivu Alfy. Až v pokoji, když jsem za sebou zabouchl dveře, jsem si oddechl.

Okolí internátu → Internát, můj pokoj → Společenská místnost

Nepoukazoval jsem na svou sílu a nadřazenost jak Raiden říkal, snažil jsem se ho dostat dovnitř, aby jsme si mohli promluvit o tom co právě řekl, jenže on si to vyložil zle. Nic jsem neřekl -podělal jsem to, neměl jsem tolik poučovat, jenže to se lehce řekne. Jako vždy to co jsem myslel dobře se změnilo v něco špatného. Pak odešel a tak jsem šel taky dovnitř, do svého pokoje, kde jsem se převlékl. A nakonec do společenské místnosti, kde jsem si sedl na gauč.

Můj pokoj

Po sprše a převléknutí se, jsem otevřel dveře, abych měl přehled o tom, co se děje před pokojem, lehl jsem si na postel a zíral do stropu. Jak ti je Nathane? Měl by si říct Nathanielovi, co ti je a že existuje lék. Klid Nathane, moc se nenamáhej, mohl by ses zabít a to už by pro mě potom nebyla zábava. Navíc sis to udělal sám. Víš co hledám? Víš co hledám? Víš co hledám? Co ten vlk, kterýho zachránil asi dvakrát tvůj bratr a pak ty? Po tom klukovi jdou snad úplně všichni. Lovci dokonce začali spolupracovat s jeho rodinou, našlo se pár mrtvol...lidí a oni si myslí, že to udělal ten kluk. Mimo to jim to dohromady jde skvěle. Dřív nebo později sem příjdou a vy nebudete schopní se bránit... To ti to nevadí? Přerávalo se mi v hlavě. "Co sakra hledáš?" Zeptal jsem se nahlas, aniž bych se staral o to jestli mě někdo slyší.